Šimpanzi mají s lidmi společných 98,8 % DNA. Zdá se, že při správné výchově by se jim mohli podobat a snad se i naučit mluvit. Ale není to tak snadné a i tito úžasní primáti mají své limity.
Přesvědčí se o tom americký pár, který se rozhodne vychovat šimpanzí mládě se svým vlastním dítětem.
Na konci června roku 1931 přivítají Winthrop Kellogg (1898-1972) a jeho manželka Luella nový přírůstek do rodiny. Není to však lidské novorozeně, ale šimpanzí mládě, které by mělo vyrůstat po boku jejich syna Donalda.
Pravidla divočiny
Vědecký pracovník Winthrop Kellogg je fascinován některými příběhy o opuštěných dětech, která údajně vychovala divoká zvířata ve volné přírodě.
Zastává názor, že jakmile děti projdou určitým obdobím svého vývoje mimo lidskou civilizaci, už nikdy se z nich přes veškerou snahu okolí nepodaří udělat stejné bytosti, jakými by byly, kdyby mohly vyrůstat v lidské společnosti.
Je rozhodnutý dále problém zkoumat a dospět k definitivnímu závěru. Protože však nemá žádné „divoké dítě“ k dispozici, rozhodne se pro opačný přístup, tedy umístit zvíře do lidského prostředí.
Aby měl experiment vypovídající hodnotu, vybere si mládě druhu, který je velmi blízký člověku.
Bratr a sestra? V žádném případě!
Pro svůj výzkum se mu podaří po dlouhých peripetiích získat osmiměsíční samici šimpanze jménem Gua a spolu s manželkou z ní udělají společnici jejich o dva měsíce staršího synka. Následujícího tři čtvrtě roku jsou pak zaneprázdněni sledováním obou „mláďat“.
Vychovávají je stejným způsobem, přičemž provedou širokou škálu testů, které zahrnují například chování při hře, malování, reakci na lechtání, projevy strachu, rozsah pozorností a řadu dalších činností.
V mnohém jsou si Gua a Donald podobní, v jiných věcech jsou jejich reakce a schopnosti odlišné. Gua se naučí chodit po dvou nohou rychleji než chlapec, který však snáze rozpoznává tváře, zatímco malý šimpanz se orientuje spíše podle čichu.
Ale opička má ráda přirozenou vůni lidského těla, nesnáší parfémy, které naopak Donald miluje. Oba reagují podobně na sladké, slané a hořké látky.
Gua je lechtivější než Donald, dříve než on dokáže rozpoznat sama sebe v zrcadle a projeví zájem o obrázky v knize.
Předčasný konec výzkumu
Experiment má podle původních plánů trvat pět let. Ale skončí poměrně náhle 28. března 1932, aniž Kelloggovi jasně vysvětlí své důvody, proč nechtějí dále pokračovat.
Historikové se domnívají, že manželé mohli být vyčerpáni z nepřetržité výzkumné práce, kromě toho Gua nevykáže žádnou schopnost naučit se mluvit.
Nikdy nevysloví jediné slovo, nejblíže k pokusu o řeč se dostane ve chvíli, kdy na opakované výzvy našpulí rty a zkusí oslovit Winthropa Kellogga „tatínku“. Naopak Donald mohl začít napodobovat typické zvuky šimpanzů.
„Krátce řečeno, jazyková retardace u Donalda možná byla příčinou ukončení studie,“ píší badatelé.
Gua se vrací po postupném „zvykání“ zpět k chovateli mezi ostatní šimpanzy, odkud přišla, a Donald zamíří se svými rodiči na jejich nové působiště, kterým je Indiana University Bloomington.
Dokumentární záběry z experimentu můžete shlédnout například zde:
https://www.youtube.com/watch?v=gCxf7yUDzio
