Oficiálně se jmenuje Monte Toc, ale místní jí kvůli rozsáhlým sesuvům půdy přezdívají Chodící hora. Najdeme ji v severní Itálii, přibližně 100 kilometrů severně od Benátek.

Říčka Vajont se pod ní vlévá do Piavy. Právě zde se začne roku 1956 budovat jedna z největších přehrad své éry. Roku 1961 je hotovo. Dostane také jméno Vajont, ale sudičky jí nadělí jen dvouletý provoz.

Už během stavby dojde k sesuvu 700 000 m³ masivu do přehrady napuštěné zatím na kótu 650 metrů nad mořem. Fakulta hydrauliky a vodních staveb Vysoké školy technické v Padově dostává za úkol vyhodnotit situaci, kdy by se do přehrady svezl okolní terén. Výsledek?

Bez rizika. Bohužel, inženýři počítají s tím, že masa nebude mít větší objem, než 40 000 000 m³. Chyba…

Sebevražda stavebního inženýra

Jak moc je odhad podhodnocený, se ukáže už 9. října 1963 v 22.39. Do přehrady se zřítí část hory! Chceme-li být konkrétní, jde o 270 000 000 m³ horniny.

Vzedme se 200metrová vlna, která se jako nic převalí přes hráz, smete nejbližší domky a řítí se na městečko Longarone a okolní vesnice.

Teprve teď se ukazuje, že několikaleté stížnosti místních na podivné dunění a stále častější otřesy země, měly být vyslyšeny.

Identifikováno bude 2117 obětí. Ti, kdo mají štěstí a přežijí, jsou přesídleni do nově postavené obce Vajont 50 kilometrů od přehrady.

V roce 1968 začíná proces s viníky katastrofy. Stavební inženýr Mario Pancini (1912–1968) spáchá sebevraždu dřív, než musí vstoupit do soudní síně. Ostatní obvinění jsou odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 21 let.