Co se stane za 3,5 až 10 miliard let? Vědci už o tom mají poměrně jasnou představu…
Za 3,5 miliardy let. Teplota na Zemi rapidně stoupla. Vypařené oceány halí planetu do všudypřítomných mračen. Začíná to tu vypadat více jako na Venuši, než na staré dobré modré planetě. Vnější vrstvy Slunce se zatím pomalu rozpínají. Hvězda mění barvu i objem.
Je řidší a chladnější. To poslední však okolní planety kvůli rozpínání ještě nepocítí. Naopak. Jako první na to doplatí Merkur, na řadě bude Venuše. Obě planety hvězda spolkne v rámci své přeměny ze žlutého na červeného trpaslíka. A Země?
Horké Slunce na ní pomalu taví horniny. Tuhle apokalypsu bez evakuace nepřežije již žádná civilizace. Pokud by to šlo a dívali bychom se v tu chvíli na oblohu, Slunce by ji zabíralo takřka celou.
Pravda o mimozemšťanech za 4,5 miliardy let
Pátý od Slunce a suverénně největší z planet naší soustavy. To je Jupiter. Naše soustava bývá často popisována jako dvojsystém Slunce a právě Jupitera (který má hmotnost jedné tisíciny Slunce) … a několika dalších menších nepodstatných planet.
V tuhle chvíli ale z 8 planet zbývá už jen 5. Přeměnu na červeného trpaslíka již zřejmě nepřežila ani Země a zkrátka se vypařila. V roce 2021 je objeven další z Jupiterových měsíců – celkem tak víme o 80. Kolik jich ale ve skutečnosti je?
A kolik jich přežije až do doby za 4 miliardy let? Očekávat by se to dalo u 4 největších a nejjasnějších, tak zvaných Galileových měsíců pojmenovaných podle postav řecké mytologie: Io, Europy, Ganymedu a Callisto. A právě na některých z nich budou touhle dobou změny nejrazantnější.
Je-li tu život, stejně se vypaří…
Io je geologicky nejaktivnější těleso sluneční soustavy, na povrchu zuří více než 400 aktivních sopek, ale odhadovat, jak bude vypadat v době rozpínání Slunce, je takřka nemožné.
Zato ledem pokrytá Europa, která by byla s průměrem 3100 kilometrů v průměru jen o málo menší, než již vypařený pozemský Měsíc, zaznamenává velké změny. Kolem sebe má slabou atmosféru z kyslíku a její povrch tvoří popraskaný led.
Vědci se dohadovali, že pod ním může ležet oceán tekuté vody a možná i nějaké formy života! Tento problém bude právě rozřešen. Ledy vlivem sluneční transformace roztávají – a voda i s možným životem je bohužel odsouzena k odpaření.
O led i hypotetické oceány pod ním přijdou samozřejmě i zbývající dvě tělesa: největší měsíc naší soustavy, 5262kilometrový Ganymedes, který, pokud by obíhal rovnou kolem Slunce, bude považován za planetu.
A Callisto, které má průměr 4 820 kilometrů a na povrchu vodní led, pod kterým asi v hloubce 100 kilometrů ukrývá mělký oceán.
Neskutečná rošáda za 5 miliard let
Staré pořádky v Jupiterových prstencích už neplatí. Gravitační poměry se mění. Sluneční soustava je uvržena v chaos. Takový, že může dojít k těžko představitelné situaci. V astronomii se jí říká perturbace neboli odchylka.
Jupiter díky ní může být vyslán o kousek blíž do vnitřní sluneční soustavy. U tak gigantického tělesa budou následky nedozírné. Krom jiného jeho gravitační vliv naruší i oběžnou dráhu Marsu.
Rudá planeta se na své cestě kolem Slunce odporoučí na velkorysejší eliptickou dráhu. A Slunce? Stále se rozpíná, než odbije další miliarda let, bude jeho nejzazší okraj tam, kde bývala Zeměkoule.
Co bude za 6,5 miliardy let?
Podívejme se ale zpátky na nebohý Mars. Není to sice příliš pravděpodobné, jde ale o jednu z hypotéz: V nastalém chaosu je Mars pomalu „katapultován“ pryč ze sluneční soustavy!
To samé se může stát menším planetám, pokud se hraně naší kosmické krajiny ruinované zmírajícím Sluncem prožene dostatečně velké cizí těleso.
I to by dokázalo narušit řád v místech, kde ještě nějaký zůstává – a vyslat některé z „našich“ těles také pryč ze soustavy. Slunci zatím nastávají krušné časy. Jeho síla stále slábne.
Pokud by nějakým zázrakem ještě zbylo něco ze Zeměkoule, gravitační síla Slunce ji pustí ze svých pekelných osidel a nechá ji odputovat v dál. Tady by se konečně spečená hrouda mohla ochladit.
A to je konec, přátelé… Za 10 miliard let
Naše zhroucená hvězda už nemá žádnou sílu. Teplota v jejím jádru už nezvládá fúzi uhlíku. Odhodila své vnější vrstvy, které vytvoří planetární mlhovinu, a sama zůstane neaktivním jádrem. Skládá se hlavně z kyslíku a uhlíku a říká se mu bílý trpaslík.
Tuhle chvíli lze považovat za smrt našeho Slunce. Neaktivní jádro je velké zhruba jako Zeměkoule. Celý proces může trvat i dvě miliardy let. A za další dvě miliardy čeká Mléčnou dráhu chvíle ještě nepříjemnější – srazí se s galaxií Andromeda.
