Žlutá, červená, modrá nebo třeba zelená – základní barvy jsou pořádná nuda, a tak umělci raději sahají po všemožných odstínech. Ty často nesou nevšední jména a k tomu všemu ještě mají neméně zajímavější příběhy. Připravte si paletu a vyrazte s EPOCHOU po barevných stopách!

Verdigris

Zajímavost: První užití datujeme do 14. století

Nevíte, jak vypadá odstín krkolomně zvaný verdigris? Stačí zajet do New Yorku a podívat se na monumentální Sochu svobody. Za původem ale musíme do starověkého Řecka, kde měď polijí vínem a nechají svému osudu.

Jedno z prvních zaznamenaných užití najdeme na obraze Giotta di Bondona (1267-1337). Paletu ale brzy přebírají Francouzi, přesněji obchodnice z města Montpelier. Až do první světové války mají na výrobu slušný monopol. Vínem samozřejmě nic nepolévají, výroba je mnohem sofistikovanější.

Purpurová

Zajímavost: Proces výroby je velice pracný a nákladný

Oku lahodí už od 15. století př. n. l., kdy barvivo získávají Féničané ze sekretu mořských plžů zvaných ostranka.

Extrakce je ale pořádně nákladná, protože během procesu musí výrobci oplývat nebývalou přesností – stačí, aby se na pár vteřin zakecali a pod rukama jim vznikne úplně jiný odstín. U dílen se také vrší prázdné schránky nebohých zvířat.

Díky výjimečnosti si purpurovou, jíž se často říká také nachová, oblíbí králové a vládci celého světa. Roucho v podobné barvě nosí během audiencí Alexandr Veliký (356-323 př. n. l.).

Přes římské císaře se purpurová dostává až ke Karlovi Velikému (748-814), toho v temně fialovém plášti rovnou pohřbí! V roce 1464 jsou o barvu ochuzeni kardinálové, musí se spokojit s fialovou. Na vině je vysoká cena!

Magenta

Zajímavost: Jméno získává na počest bitvy

Purpurově červená, nebo chcete-li barva, jež je přesně mezi červenou a modrou. Magenta, tehdy známá jako triaminotrifenylkarboniumchlorid, je dítětem ředitele lyonské chemičky Françoise-Emmanula Verguina.

Jako jeden z prvních stvoří syntetickou míchanici a okamžitě zaujme veřejnost. Ta si magentu často zaměňuje s fuchsiovou barvou – ta své jméno získává na počest německého botanika Leonharta Fuchse (1501-1566). Jen pro připomenutí – magenta je červenější!

Vraťme se ale do roku 1859, kdy Verguin novotu představí světu. Krkolomný název však brání širšímu využití, pak nastává parný červen. Francouzská vojska porazí u italského města Magenta rakouskou armádu a o názvu je rozhodnuto!

Sépiová

Zajímavost: Barva dnes vytváří dojem „starých časů“

Co má společného mořský měkkýš a malířská paleta? Červenohnědá barva připomíná podivné zvíře, které zdobí dna oceánů. Samotný inkoust se používá už od antiky, umělci mu přichází na chuť až kolem 14. století.

Tehdy se do módy dostává technika zvaná grisaille – zjednodušeně jde o malování za asistence šedých barev. Plátna často opanuje také tmavě zelená a právě sépiová. O zhruba 400 let později bere rozum do hrsti drážďanský profesor Jakob Seydelhamm (1750-785).

Grafik přichází na revoluční způsob, jak extrahovat inkoust a záhy ho použít do olejových barev. S rozvojem fotografie sépiová barva neumírá – naopak! Umělci po ni sahají ve chvíli, kdy chtějí své dílo „zestaršit“. Uplatnění nachází třeba i v kinematografii.