Dva kozáci si to na dvoře své stanice v Záporožské Siči rozdávají v boji šaškou, lehce zakřivenou šavlí. Cvičí seky na různé části těla. „Rychleji, chce to větší úder,“ pokřikuje na méně obratného bojovníka jeho velitel.
Jindy se věnují lukostřelbě, jezdeckému souboji nebo i pěstnímu zápasu. Kozákům zachutná svobodný hraničářský život. Díky němu úspěšně unikají krutým omezením, která přináší ruské nevolnictví. Přesto si musejí řadu věcí odříct.
„Tvůj chtíč bude tvoje smrt,“ vyčítá ataman jednomu ze svých kozáků. Všiml si, jak mladík na nedávné válečné výpravě pokukoval po mladých tatarských dívkách. „Víš dobře, že do Záporožské Siče ženy nesmějí pod trestem smrti,“ varuje ho.
Nejlepší žena pro mladého kozáka je žádná žena – jenom by ho rozptylovala od vojenských povinností. Proto většinu času tráví muži a ženy odděleně. Ženatí kozáci sice mají určité úlevy, ale v čase války musejí do boje všichni bez výjimky.
Rozhodli o věrnosti
Kozácké ženy se hlavně starají o hospodářství a děti. Velká část z nich ale umí ovládat zbraně, některé dokonce i šavli, jezdit na koni a lovit. Bez mužů, jenom s několika starci, dokážou uhájit vesnici před malými skupinami nájezdníků.
I něžné pohlaví dostojí udatné pověsti kozáků, kteří se stávají důležitou strategickou silou v rovnováze mezi Poláky, Turky a Rusy.
Roku 1654 „vojenská a územní rada zvážila alternativy, které se otevíraly… poddanství Polsku, věrnost Turecku nebo věrnost Moskvě – a rozhodla se ve prospěch pravoslavného cara,“ líčí zasedání kozácké rady a její strategii ruský historik Nikolaj V. Rjazanovskij (1923–2011).
Vybrali si víru
Kozáci vyzývají ruského cara Alexeje I. Michajloviče (1629–1676), ať připojí jejich území ke své říši. Proč chtějí žít pod vládou cara?
„Kozáci se příliš identifikovali s ochranou křesťanství, a především jeho pravoslavné větve na to, aby byli přístupní muslimskému lichocení,“ tvrdí kanadsko-americký historik William Hardy McNeill (1917–2016).
Kozáci zůstávají věrní Moskvě, i když jim Turci slibují větší autonomii. Nedochází proto k jejich hromadnému opouštění křesťanské víry a přechodu k islámu. Hraničáři uznávají carovo právo na vládu nad jejich územím a stávají se jeho poddanými. Ruský panovník jim potom na oplátku slibuje zachování určité autonomie.
