Bez telefonů, bez elektřiny, bez automobilů. Takový způsob život si vybrali mennonité, kteří představují jednu z nejuzavřenějších náboženských komunit na světě.

Mezi vůbec nejtradičnější a nejkonzervativnější ze všech mennonitských skupin patří ti v Bolívii.

Návštěva v kolonii tradičních mennonitů v Bolívii připomíná cestování časem. Ženy jsou oblečené ve starosvětských dlouhých šatech, na hlavě mají šátek nebo klobouk, všichni muži mají stejné modré montérky. Děti jsou oblečené jako malé kopie rodičů.

K dopravě využívají mennonité kočáry tažené koňmi. Nikdo doma nemá wi-fi nebo televizi, protože jsou zakázané, podobně jako výuka dějepisu ve škole nebo pití alkoholu.

Bůh, práce a velká rodina

Bolívie poskytla mennonitům možnost žít svobodně podle svého vyznání. Mennonité tu žijí izolováni od okolního světa – pracují a žijí jen v koloniích, kde mají vlastní obchod, školu a kostel, do kterého se chodí v neděli.

Do města jezdí jen párkrát do roka, aby tam pořídili věci, které nedokážou sami vyrobit. Rodiny jsou velké, protože ženy v manželství rodí děti téměř každý rok – otázka počtu dětí je totiž podle jejich náboženství řízena boží vůlí, nikoli přáním ženy.

Navíc jakákoliv antikoncepce, podobně jako jiné moderní léky, je zakázána. Mennonité odmítají všechny moderní vymoženosti a vyhýbají se jiným kulturám, aby zachovali tradice svých evropských předků.

Bez sportu a bez televize

Život konzervativních mennonitů je velmi střídmý a asketický. Celý den se věnují práci v koloniích, ale ani večer se neoddávají žádné zábavě. Nesportují ani netancují. Na pivo nebo skleničku vína zajít nemůžou – nemají hospody a alkohol je navíc zakázaný.

Večery tráví doma – na televizi se však nedívají, knihy (kromě těch náboženských) nečtou. Historické či jiné faktografické knihy, stejně jako ty beletristické, totiž nejsou v souladu s jejich náboženstvím.

Většina žen by navíc ani nerozuměla jazyku – mennonitské ženy v konzervativních bolivijských koloniích totiž ovládají pouze staroněmecký dialekt plattdeutsch, tedy jazyk svých předků.

Večerní program mennonitů tak představuje zpěv náboženských písní v rodinném kruhu.

Make-up? Co je to?

Postavení mužů a žen a jejich povinnosti jsou v mennonitské kolonii pevně dané. Muži pracují na polích a ženy v domácnosti, kde musejí zastat všechny domácí práce.

Mennonitská žena musí být velmi pracovitá, musí zvládnout dojit krávy, prát prádlo, šít oblečení pro svou rodinu, péct chleba, uklízet dům – to vše bez využití elektřiny, ačkoli alespoň pračky dnes i v bolivijských koloniích mívají napájené malým generátorem.

Všechny ženy tu nosí stejný účes – vlasy si jednou týdně v sobotu společně umyjí a zapletou do pevných copánků, které pak stáhnou pod šátek, tak, aby jim nepřekážely při práci. Nepoužívají žádnou kosmetiku, make-up vůbec neznají.

Přísné rozdělení rolí mužů a žen se projevuje i v kostele, kde sedí odděleně – ženy nalevo a muži napravo.

K doktorovi s manželem

Život v uzavřené mennonitské komunitě, kde se manželi stávají často blízcí příbuzní, má své následky – genetické vady. Mennonité mívají například problémy se zrakem, a to zejména ženy.

Způsobují to genetické mutace, může to ale souviset i s nedostatkem světla, protože mennonitské ženy do pozdních nočních hodin sedí u šicích strojů jen za slabého světla z plynové lampy.

Při návštěvách doktora se výrazně projevuje závislost mennonitských žen na mužích. V souladu s mennonitskou kulturou vstupuje do ordinace se ženou i její muž.

Nejde ale jen o kulturu – muž tu funguje i jako překladatel, protože ženy z uzavřených kolonií se dorozumí jen v plattdeutsch.

Dějepis či zeměpis? Zakázáno!

Do škol, které v Bolívii provozují mennonité své vlastní, obvykle děti začínají chodit v pěti až v šesti letech. Zatímco chlapci se učí sedm let, dívky jen pět let. Mennonité považují vzdělání za důležitější pro muže.

Do školy přitom děti chodí jen několik měsíců v roce, kdy nemusejí pomáhat na poli. Učí se číst, psát, počítat a náboženství. Předměty jako dějepis, zeměpis, přírodopis nebo literatura se neučí, protože jsou zakázané.

Ve škole platí přísná disciplína a nejsou zde výjimkou ani fyzické tresty. Stejně jako v kostele jsou i tady odděleni chlapci od dívek – jedni sedí napravo a druzí nalevo.