John Spilsbury se zahledí na prkénko a pak na zeměpisný náčrtek. Jako kreslíře map ho trápí, že se lidé pořádně nezajímají o zeměpis. Málokdo ví, které státy leží na evropském kontinentu, o celé zeměkouli nemluvě.
Hledá proto vhodnou pomůcku, jak přiblížit zeměpis už malým dětem. Pohled na dřevo a hrubou kresbu mapy mu vnukne nápad.
Píše se rok 1766 a londýnský tvůrce map John Spilsbury (1739–1769), učedník Thomase Jefferyse (asi 1719–1771), dvorního zeměpisce britského krále Jiřího III. (1738–1820), se ve své dílně ohání perem.
Inkoust nechává pečlivě zaschnout a dává si pozor, aby někde zbytečně neudělal kaňku. Jeho dílo musí být naprosto bez poskvrnky.
Mravenčí práce vyžaduje trpělivost
Proto schne dokonce několik dní. Teprve když si je kreslič stoprocentně jistý, že se inkoust vpil do papíru, přilepí mapu na dřevěné prkénko. I lepidlo musí dobře uschnout. Poté konečně vezme do ruky pilku na dřevo.
Je to skutečně mravenčí práce, na kterou by měl málokdo trpělivost. Spilsbury to ale nevzdává navzdory tomu, že to s truhlářským nástrojem není jednoduché.
Kdyby řezal rovné kostky, to by bylo jiné. Jenže musí pečlivě „vykrajovat“ tvary různých zemí, a to vyžaduje velkou šikovnost. Naštěstí je Spilsbury obratný. S výsledkem je spokojený.
Žáci z nové pomůcky nejásají
„Podívejte, je to vlastně skládačka,“ vysvětluje nad hotovým dílem učiteli zeměpisu, k čemu by měla pomůcka sloužit. Kantor na ni chvíli kouká dost nedůvěřivě, ale pak mu dojde, o co se vlastně jedná. „Tím bych mohl žáky pěkně potrápit.
Většina z nich vůbec netuší, jaký tvar má jejich rodná země,“ zamne si spokojeně ruce. Novinku následně ve výuce skutečně použije. Žáci z ní však ze začátku příliš nejásají.
„Kdo si to má všechno pamatovat?“ nadávají tiše, když jim učitel podá kousek dřeva a mámí z nich odpověď, co je to za stát. Kreslič Spilsbury vytvoří do roku 1767 osm skládaček na téma Svět, Evropa, Amerika, Asie, Afrika, Anglie a Wales, Irsko a Skotsko.
Po Johnově smrti pokračuje v tvorbě skládaček jeho žena Sarah s Harrym Ashbym, Spilsburyovým učedníkem.
Hračka jenom pro bohaté
Nechybí ale mnoho, aby skládanka upadla v zapomnění. Uplatní se totiž zatím většinou jenom ve školních lavicích. Teprve na přelomu 18. a 19. století se situace začíná měnit.
Synek z bohaté šlechtické rodiny bere do ruky pečlivě ohlazený dílek mahagonového dřeva ve tvaru britských ostrovů a prohlíží si ho. Soustředěně poté přidává i další tvary zemí a na zemi před ním se postupně rodí mapa celé Evropy.
Třebaže se z učební pomůcky nenápadně vyvíjí hračka pro přemýšlivé děti, stále jde jenom o výsadu potomků z bohatých rodin. Chudší si ji jednoduše dovolit nemohou. Důvodem je materiál, pro výrobu se používá drahé mahagonové nebo cedrové dřevo.
Hlavu si lámou i dospělí
Když v roce 1870 spatří světlo světa stroj na vyřezávání dílků puzzle a už není nutné všechno dělat ručně, výroba zrychlí a zlevní. Objevují se také dílky, které se téměř podobají těm dnešním.
Vyřezat tvary v podobě spousty nepravidelných linií, jaké mají státy na mapě, totiž nadále zůstává náročné i pro ten sebešikovnější stroj. Výrobce navíc napadne nahradit dřevo levnější lepenkou. Na konci 19. století už se šíří lepenková puzzle.
Lidé přicházejí na to, že skládání je příjemná zábava. Puzzle proto opouští dětské pokojíčky. Už i dospělí se přestávají stydět za to, že stráví večer přemýšlením nad tím, kam umístit kostičky z obrovské skládanky.
