Páry přitisknuté k sobě se pohybují v houpavém rytmu valčíku. Tančírny v rakouské metropoli jsou v polovině 18. století nabité k prasknutí. Všichni si chtějí vyzkoušet tanec s příchutí zakázaného ovoce. 

Tyrolští horalé skáčou, podupávají a tleskají do rytmu hudby. Na nohou mají mohutné boty, které ztěžka dopadají na dřevěnou podlahu hostince.

Celá vesnice v rakouských Alpách se na přelomu 16. a 17. století otáčí v kole při tanci zvaném länder, předchůdci valčíku.

Skandální objetí

Potrvá ale ještě celé jedno a půl století, než se tanec rozšíří dál po celém Rakousku. Kolem roku 1750 už jeho kouzlu podlehne i Vídeň. Atmosféra v tanečních sálech jiskří erotikou. Puritánům se to ovšem vůbec nelíbí.

„Obejmout ženu při tanci v pase to je prostě skandální,“ šeptají si ctihodní měšťané. „Je to nemravné,“ ošklíbají se nad novou lidovou zábavou šlechtičny.

Zuří i taneční mistři. Valčík je neuvěřitelně jednoduchý, jeho kroky a ladný krouživý pohyb se zvládne během krátké doby naučit téměř každý. Pochopit kroky složitých renesančních tanců přitom trvá mnohem déle. „Přijdeme o práci,“ reptají proto nespokojeně taneční mistři.

Hříšný a zdraví škodlivý tanec

Trnem v oku se tanec stává i stoupencům přísné katolické výchovy. Rakouský dvorní ministerský reskript z 18. března 1758 proto přísně zakazuje valčík jako tanec škodlivý zdraví a hříšný.

Přesto se valčík šíří i do Paříže a na dvůr ruské carevny Kateřiny II. Veliké (1729–1796). I tam se ale dočká zákazů.