Dívka lékaře ihned zaujala. Ruce poseté čerstvými puchýřky byly přesně to, co pro vyvrcholení svých domněnek potřeboval. Sebral všechnu odvahu a vydal se vstříc riskantnímu experimentu.

 

Evropou se v 18. století šířila další vlna smrtelných neštovic. Na typické puchýře naplněné tekutinou přihlíželi všichni s hrůzou.

Lékaři zkoušeli veškeré ověřené postupy západní medicíny, ale ani projímadla ani pouštění žilou se neosvědčily, a v mnoha případech bylo jejich úsilí zcela marné. Pravé neštovice (lat. Variola vera) byly už tisíce let metlou lidstva.

„Pomohly“ při vyhubení indiánů, postihly faraony, císaře, cary, krále a královny i prostý lid bez výjimky.

Na počátku byla kráva

I když poukusy chránit se před onemocněním probíhaly už před tím, novou éru odstartovalo setkání praktického lékaře Edwarda Jennera (1749–1823) a Sarah Nelmsové.

Ruce a paže mladé dojičky byly posety čerstvým výsevem kravských neštovic. Jenner, který již léta slýchával o dojičkách, jež po překonání kravských neštovic nikdy neonemocněly těmi pravými, přišel s poněkud riskantním nápadem.

Odebral hnis z čerstvých puchýřků dojičky a 14. května 1796 jej naočkoval do obou ramen osmiletému Jamesi Phippsovi. Následky na sebe nenechali dlouho čekat.

Kluk měl zvýšenou teplotu, nepříjemný pocit v podpaží a dostavilo se i nechutenství či mírná bolest hlavy. Po několika dnech byl ale zase jako ze škatulky. Po šesti týdnech za ním Jenner přišel znovu. Tentokrát s virem pravých neštovic.

Lékař si mohl oddechnout. Chlapec dle očekávání neonemocněl. Revoluční metoda dostala pojmenování po krávě, která se latinsky řekne vacca. Jenner dostal vakcinaci do povědomí odborníků a s pomocí dalších lékařů se brzy rozšířila do všech koutů Evropy.

„Odporné“ a „nekřesťanské“ praktiky

„Budoucí generace budou podle historie vědět jen to, že ty odporné neštovice existovaly a vy jste je vyhubil“, napsal Jennerovi s uznáním americký prezident Thomas Jefferson (1743-1826), císař Napoleon (1769–1821) mu zas udělil medaili.

Země postupně přijímaly vakcinaci, v Českých zemích se začalo proti neštovicím očkovat kolem roku 1800. Ne všichni ale sdíleli nadšení z novinky. Ruku v ruce se vznikem vakcín se totiž objevili i první antivaxeři.

Roli sehrála skepse, neinformovanost a pověrčivost. Podle některých bylo očkování v rozporu s božím plánem, i když mnozí kněží vakcinaci podporovali.

Jiní věřili, že neštovice nejsou chorobou ale přirozeným procesem očišťování lidského těla od nečistot, jež dítě zdědilo ještě v děloze matky. Šířili se také fámy, že přenesením látky z krávy na člověka pojme lidské tělo také cosi ze zvířecí povahy.

Ti s nejbujnější fantazii se dokonce báli, že jim po vakcinaci narostou kravské rohy a ocas.