Ferdinand Maxmilián Josef Rakouský se zamiluje do princezny Marie Amálie de Braganza (1831–1853), dcery někdejšího brazilského císaře Petra I. (1798–1834). Jenže dívka zemře na tuberkulózu. Ožení se s Charlottou Belgickou.
Ambiciózní Charlottě Belgické (1840–1927) ale postavení „té druhé“ rozhodně nestačí.
Příliš nesnáší se svojí švagrovou Alžbětě Bavorské (1837–1898).Je přece královská dcera… Má vyšší cíle než její manžel Ferdinand Maxmilián Josef Rakouský (1832–1867).
Oba nespokojence nakonec spojí plán zosnovaný francouzským císařem Napoleonem III. (1808–1873). Ten sám chce získat vliv v Mexiku a vybudovat tam císařství. Jeho vojáci operují v Mexiku už nějakou dobu, což se nelíbí Španělům a Angličanům.
I oni by si chtěli ukrojit za velkou louží svůj díl moci. Nesouhlasí s tím, že by všechno mělo připadnout Francii. Proto za moře také posílají vojenské jednotky. Napoleon III. ale včas nabízí kompromis – ať se mexickým císařem stane Maxmilián.
Charlotta září nadšením. Konečně větří svoji šanci. Bude císařovnou, získá vytoužené postavení! Její manžel je ale opatrnější. Kupodivu váhá, zda nabídku přijmout.
Jedna chyba za druhou
„Příliš vzdálená a neznámá země představuje nemalé nebezpečí,“ varuje ho také matka Žofie.
„Snažte se získat vojenské záruky Francie, Anglie a Španělska,“ doporučí mu jeho bratr František Josef I. Jenže Maxmilián přes mnohá varování nakonec podlehne lákadlu moci. Odplouvá s Charlottou do Mexika.
Mnohem lépe by udělali, kdyby zůstali v Evropě… Z fregaty Novara vystoupí na břeh v mexickém Veracruzu 28. května 1864. Maxmilián si maluje, jak novou zemi hospodářsky povznese, prosadí v ní evropskou kulturu… Netuší, že realita ale bude úplně jiná.
Mexičané ve své zemi žádné cizince nechtějí – navzdory tomu, že se Napoleon III. snažil manželský pár přesvědčit o opaku. Císař Maxmilián hned po příjezdu také kupí jednu chybu za druhou.
Nechává popravit na 20 000 povstalců, věrných mexickému prezidentovi Benitu Juarézovi (1806–1872). Církvi a šlechtě nechce vrátit majetek, dříve zabavený povstalci. Volební právo dává i středním vrstvám – to se nelíbí aristokratům.
Poslední kapkou je jeho pozemková reforma. A středoevropská kultura? Ani o tu v Mexiku nikdo nestojí. Nový panovník proti sobě poštve úplně všechny vrstvy společnosti.
Abdikují jen starci
Ovšem Charlotta má konečně svůj vzdušný zámek. Po korunovaci si vychutnává titul císařovny a nepřipouští si, že v nové zemi není vítána. Když Napoleon III. stahuje své jednotky z Mexika, uvědomuje si už Maxmilián vážnost situace a chce se zřeknout trůnu.
„Abdikovat znamená odsoudit sama sebe, vystavět sobě samotnému vysvědčení neschopnosti, a to je přijatelné jen u starců a slabomyslných, to je nevhodné pro třiatřicetiletého vládce plného života a naději v budoucnost,“ odporuje mu ale Charlotta v roce 1865. Své povinnosti císařovny bere opravdu vážně, často cestuje po Mexiku a stále věří, že se podaří problémy překonat.
„Odpluji do Evropy a přivezu pomoc,“ slibuje Charlotta manželovi a společně s Francouzi odráží od mexických břehů. Myslí si, že obměkčí francouzského císaře, aby poslal peníze i vojáky.
Jenže od pochybného a nebezpečného podniku už všichni v Evropě dávají ruce pryč. Odmítají riskovat. „Přestaňte si konečně dělat iluze,“ přivítá ji chladně Napoleon III. na pařížském dvoře. Odmítá pro ni a jejího manžela hnout prstem.
„Je pro mě zosobněným ďáblem a včera při našem posledním rozhovoru měl výraz, z něhož by člověku vstaly vlasy hrůzou,“ píše zničená Charlotta Maxmiliánovi 22. srpna 1866. Podobného přijetí se jí ale dostává i ve Vídni.
Poslední nadějí je jednání s papežem Piem IX. (1792–1878). Konkordát (smlouva) s Vatikánem by přinesl pomoc pro Mexiko. Svatý otec Charlottu přijme sice zdvořile, ale nad jejími prosbami jenom krčí rameny.
Komorná zabíjí kuřata
„Tu náhle projel jejím mozkem ničivý blesk, jehož oslnivé světlo ji navždy zbavilo jasného pohledu na realitu,“ líčí Sigrid-Marie Grössingová Charlottin život v Římě. Mexická císařovna na podzim 1866 propadá šílenství.
„Jídlo je otrávené,“ odmítá všechny lahůdky, které nyní servírují na její stůl. Místo toho přikazuje svému kočímu, aby cestou s kočárem zastavil, a klidně pije vodu z kašny na náměstí.
Před papežem dokonce padá na kolena a prosí ho, ať ji ochrání před vrahy, kteří ji pronásledují. Komorná na její příkaz nosí do pokoje živá kuřata, před jejíma očima je zabíjí a peče. Nic jiného není ochotna jíst.
Nakonec pro Charlottu přijíždí její bratr a odváží ji do Miramare. Špatné zprávy o zdravotním stavu císařovny doléhají až do Mexika, kde se již Maxmilián nachází v doslova kritické situaci.
Do obličeje nestřílet!
Hrstku věrných procísařských jednotek u mexického městečka Querétaro obklíčili bojovníci Benita Juáreze. Obléhání trvá 71 dnů. Císař je zajat. Juárez touží po pomstě.
Maxmilián pro něj představuje sluhu Francie, člověka, který plýtvá penězmi jeho lidu a chce se na jeho úkor obohatit. Císaře proto obviňuje z velezrady a 16. června 1867 odsuzuje k smrti. „Nemiřte mi na obličej,“ žádá Maxmilián vojáky, kteří ho mají popravit.
Podstrčí jim kvůli tomu dokonce několik zlatých. Uvědomuje si, jak strašně by se jeho matka Žofie vyděsila, kdyby musela pohlédnout na jeho zohavenou tvář.
Takhle si alespoň po smrti zachová trochu důstojnosti… Je sedm hodin ráno 19. června 1867. Salva z vojenských pušek ukončí jeho život. Když zpráva o manželově smrti doputuje k bývalé mexické císařovně, Charlotta si ani neuvědomuje, co se děje.
Šílená žena teď tráví život hrou na klavír a vyšíváním. Svého chotě přežije o 60 let.
