Lidé se do chalupy přicházejí rozloučit se svým sousedem hospodářem. Chvíli postojí, pokřižují se a tiše odejdou. Smrti se nebojí, považují ji za součást života…
V Legendě o Ostojovi, sedlákovi žijícím u nás ve 12. století, líčí současný historik Zdeněk Smetánka jeho smrt. Tělo mrtvého sedláka leží na slaměné podestýlce uprostřed jizby v chalupě.
„Důkaz, proč neležel na loži či lavici, byl ten, že mrtvé tělo bylo vnímáno jako nebezpečné, a čeho se dotýkalo, bylo později nutné zničit nebo nějak rituálně očistit,“ uvádí současná autorka Olga Nešporová. Sláma se musí následně spálit.
Představa, že mrtvé tělo je nečisté a všechno, co s ním přišlo do styku, je nutné očistit nebo spálit, se vyskytuje v různých kulturách, nejenom v křesťanství. Když není mrtvý pohřben v den smrti, stojí u něj přes noc stráž, aby neškodil živým.
Mince na cestu na onen svět
S pohřbem to ale také není tak jednoduché. Nikdo by neměl být pohřben kdekoliv se pozůstalým zlíbí a také by měl mít s sebou něco na cestu.
V křesťanských hrobech při pohřbívání do země nechybí pohřební výbava pro mrtvého jako přezky, náušnice, nebo prsteny a také milodary v podobě zbraní a nádob. Během 11. a 12. století však milodary vystřídají křesťanské symboly a nechybí mince.
Ty mají sloužit zemřelému při přechodu do světa mrtvých. Nejde však pouze o samotnou výbavu, která musí být podle křesťanských pravidel, ale také o samotné místo posledního odpočinku.
Řádné pohřbívání
„Smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí vola a tři sta peněz do důchodu; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících.
To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, á raději šel učit cizí národy,“ říká v roce 1038 český kníže Břetislav I. (1002/1005–1055) nad hrobem svatého Vojtěcha. Propaguje řádné pohřbívání na hřbitovech.
