Vládnutí své velké zemi František Josef I. chápe hlavně jako vyřizování spousty listin. Pevně věří, že právě tohle od něho očekávají jeho poddaní, kterých je celkem asi 50 milionů.
Lidé se mu snaží projevovat loajalitu, a to platí dokonce i pro rebelantské Čechy.
Například jen pár dní po nezdařeném atentátu na jeho osobu (proběhl 18. února 1853) přijede do Vídně česká delegace, tvořená 31 šlechtici. Má jediný cíl: Ukázat císaři Františku Josefovi I. (1830–1916), že národ stojí při něm.
3. března téhož roku se do Hofburgu vydají i zástupci Moravy. Ovšem poddaní z českých zemí dokážou svého císaře také pěkně naštvat.
Během jedné z cest totiž všude, kde panovník se svým vlakem zastaví, nezní rakouská hymna Zachovej nám Hospodine…, ale česká píseň Kde domov můj.
Neví si rady
Češi totiž nemohou přenést přes srdce například výběr data jeho návštěvy českých zemí v roce 1868. Tehdy totiž zvolí 21. června (výročí popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí – pozn. red.).
Vadí jim také, když v roce 1871 slíbí, že se nechá korunovat českým králem, ale svůj slib nakonec nedodrží. Vztah císaře a jeho českých poddaných je proto spíše vlažný. Nejenom ve vztahu k Čechům, ale ani v mezinárodní politice si císař také moc neví rady.
Bez schopných rádců si není nikdy jist, na jakou stranu by se vlastně měl přidat.
Sbližuje se s nepřáteli
Oříškem se pro mladého vladaře stává už Krymská válka, která se odehrává v letech 1853–1856, tedy pár let poté, co nastoupil na trůn.
„Zůstaňte neutrální do chvíle, než bude jasné, kdo má navrch,“ radí mu rakouský ministr zahraničí Ferdinand Buol-Schauenstein (1797–1865). Jenže to nejde.
Když Rusové vyhlásí válku Turecku, předpokládají, že je Rakousko podpoří a oplatí tak Rusku pomoc při likvidaci uherského povstání v roce 1849. Všechno ale komplikuje spojenecká smlouva s Francií a Anglií, kterou František Josef I. podepsal v roce 1854. Obě země totiž válčí proti Rusku.
Císař se k nim nakonec přidá a car Alexandr II. (1818–1881) situaci komentuje, že „kormidluje politiku tak, že se sbližuje se svými nepřáteli, což nás, pokud se ten směr rychle nezmění, nevyhnutelně povede k bratrovražedné válce…“
