Boty na tzv. platformě nejsou výstřelkem 20. století. Poprvé se objevily už na konci středověku. Říkalo se jim „chopine“ střevíce s vysokou podrážkou a staly se velmi populárními. Na rozdíl od běžných bot totiž chránily před bahnem a mokrem.

První platformy mají korkovou nebo dřevěnou podrážku a vrchní část ze sametu. Jejich výrobě už na konci 15. století kralují hlavně Benátčané. Počínaje 17. stoletím upadají v zapomnění a na svou renesanci si počkají až do 30. letech 20. století.

Handrkují se o délku

Špička bot se stává předmětem sporů mezi jednotlivými stavy obyvatelstva! Španělský král Karel V. (1500–1558) kvůli tomu dokonce vydává nařízení, v němž stanovuje délku jejich zakončení pro jednotlivé společenské vrstvy.

Z dnešního pohledu nesmyslné a přehnaně zašpičatělé tvary potlačují základní anatomické a hygienické potřeby, někdy dokonce překážejí v chůzi. Líp se s nimi ale lidé udrží ve třmenech koňských postrojů.

Zatímco se Španělé handrkují o délku špiček, Itálie se obouvá do přesného opaku. Široký a tupý tvar – to je to, co teď v zemi Leonarda da Vinciho frčí. Renesanční obuv v Itálii kopíruje přirozený tvar nohy a zaobluje se.

Prcek chce vyrůst

Objevuje se nová móda podpatků. Jejich prvním nositelem je nejspíš Filip V. Španělský (1683–1746). Má malou postavu a nechce svůj handicap příliš zdůrazňovat.

Pánové jsou elegantní, natahují si vysoké holínky s širokou přehrnutou manžetou, hranatou špičkou a seříznutým podpatkem. Dámské botky mají v té době hranatou špičku, podpatek a bohaté zdobení.

Jen škoda, že s předlouhými sukněmi nedávají svou parádu příliš na odiv. Boty, u kterých praktičnost hraje nejdůležitější roli, zahajují své vítězné tažení světem. Novinkou jsou polobotky. S vynálezem gumy v roce 1839 se objevují tzv. perka.

Doslova revoluci v obuvnictví pak přináší rok 1850 a vynález šicího stroje. Vyrábí se víc, rychleji, levněji. V neposlední řadě se už boty také začínají rozlišovat na pravou a levou.