Přesvědčit české umělce, že žít v nacistické třetí říši je vlastně jejich sen, o to se snaží ministr propagandy Joseph Gobbels. I proto je v září roku 1940 pozve na okružní cestu po své zemi. Kdo se zúčastnil, kam všude se podívali, co viděli a jak o tom referovali?

Jsou zde vážení umělci, třeba spisovatel Jaroslav Durych (1886–1962). Spisovatel Vladislav Vančura (1891–1942) se má zúčastnit také, ale nakonec se ze zdravotních důvodů omluví a ke své nemalé úlevě jet opravdu nemusí.

Nepříjemné nabídce ujde. Kromě toho jsou ve skupince i další významné osobnosti.

Jde o spisovatele Václava Renče (1911–1973), houslového virtuosa Vášu Příhodu (1900–1960) nebo bývalého diplomata a tehdejšího šéfa správní rady Českého rozhlasu Huberta Masaříka (1896–1982) a mnohé další.

První zastávkou je Mnichov. Právě tady se uskutečnil v roce 1923 Hitlerův neúspěšný pivnicový puč, po němž skončil na nějaký čas ve vězení.

Účastníci výpravy si mohou prohlédnout i Hitlerovu pracovnu, ve které v září 1938 nacistický vůdce podepsal Mnichovskou dohodu. Pro většinu Čechů je to nepříjemné ponížení a obzvlášť pikantně celou situaci vnímá Masařík.

Tehdy ještě v roli diplomata musel právě zde čekat v osudný zářijový den na potupné převzetí důležitého dokumentu. Poté všichni zamíří do galerie Künstlerhaus na expozici německého umění.

„V ohromné výstavě německého malířského umění je cítit podrobení se jednotící vůli jako výtvarnému směru, ale setkal jsem se zřídka s osobitým výrazem,“ líčí dojmy operní zpěvák Jan Konstantin (1894–1965). Pocity z výstavy jsou celkově rozpačité.

Kruppovo království dojem neudělá

Z Mnichova česká výprava odjede do Norimberku. Právě tehdy se tu na základě projektů Hitlerova architekta Alberta Speera (1905–1981) rodí monstrózní stavba: zasedací sál, který po svém dokončení najednou pojme 150 000 lidí.

Mají se tu konat sjezdy NSDAP a pro ty je třeba vybudovat dostatečný prostor. Hned poté následuje o něco příjemnější část cesty, plavba po řece Rýn z Koblenze do Kolína nad Rýnem a prohlídka památek.

Dalším bodem programu je návštěva Kruppových zbrojařských závodů v Essenu. Exkurze po výrobních halách zabere celkem pět hodin a většina účastníků kromě několika kolaborantských aktivistů je spíš unavená a otrávená.

Nechce se zaprodat nacistům

„Bůh je pryč,“ popisuje podobu Německa spisovatel Jaroslav Durych vyděšeně. Projel ho ještě před rokem 1931, kdy se nacisté chopili moci, a teď je šokovaný z toho, jak moc se změnilo.

Jako hluboce věřící člověk míří od jednoho kostela ke druhému a v nacistické nenávisti postrádá pokoru vůči Bohu.

Složitější situaci má básník Josef Hora (1891‒1945), který nemá oporu ve víře, ale přitom se snaží, co mu síly stačí, aby se nacistům nijak nezaprodal.

Na zastávce v Kolíně nad Rýnem se společně s Durychem a literárním kritikem Bedřichem Fučíkem (1900–1984) vydá na procházku do zdejší katedrály. „Co se stane, až zničí bomby tyhle stavby?“ ptá se sám sebe s očima upřenýma na klenby svatostánku.

V mysli se mu přitom honí obrázky z nizozemského Rotterdamu, z jehož velké části zbyly po německém bombardování na jaře 1940 jen trosky.

Mluví jim do duše

Další putování výpravu zavede do Hamburku a poslední štací se stává Berlín, kam Češi dorazí 10. září. O den později už je vyhlíží sám organizátor celé výpravy Joseph Goebbels.

Jako dar mu předají obraz Prahy od malíře Jaroslava Šetelíka (1881–1955). Německý ministr propagandy jim poděkuje a chopí se slova.

Vylíčí, že jakmile se podaří srazit na kolena Anglii (německá Luftwaffe se tehdy stále ještě snaží připravit půdu pro německou invazi do Británie), vůdce má v plánu okamžitě zahájit budování nové Evropy.

Nabádá Čechy, aby se přizpůsobili, protože bude záležet jen na jejich postoji, jak se v ní prosadí.

„Není tu výhodnější odhodit poslední výhrady a za to být dobrovolně a loajálně součástí Německé říše?“ Češi poté ještě zvládnou exkurzi ve filmových ateliérech Ufa v Babelsbergu (dnes součást Postupimi) a 12. září se pak vydají na prohlídku Berlína. Goebbels se s nimi rozloučí slavnostní večeří.

Vychvaluje krásnou krajinu

Každý z účastníků má po návratu povinnost referovat v českém tisku o své cestě. „Širá hladina se leskne v slunci pozdního léta, uzrálé hrozny na stráních čekají na brzké vinobraní,“ popisuje třeba básník Josef Hora plavbu po řece Rýn.

Jakýmkoli komentářům politické situace se úzkostlivě vyhýbá, soustředí se hlavně na líčení přírodních krás. Podobně jsou na tom i ostatní. Každý se věnuje tomu, co umí a čemu rozumí.

Proto divadelní kritik Josef Träger (1904–1971) popíše nejnovější představení uváděná v německých divadlech s douškou, že ho bohužel žádné nenadchlo. Dirigent Václav Talich zase představí veřejnosti nové kousky hamburské a berlínské opery.