Radost z „vítězství pracujícího lidu nad reakčními silami“ z února 1948 začíná Klementu Gottwaldovi v dalších letech postupně trochu hořknout. Stále více si uvědomuje, že je jenom loutkou ve Stalinových službách a tenhle pocit zmaru utápí v alkoholu. Jenže to mohl tušit už dávno…

Opojení z nově nabyté svobody kombinované s rozpaky, kam vlastně má poválečné Československo v roce 1945 patřit. Západním mocnostem českoslovenští demokraté nemohou zapomenout podpis Mnichovské dohody. A Sovětský svaz?

Rudá armáda se sice lvím podílem zasadila o vyhnání okupantů, jenže ti znalejší, kteří východního souseda třeba navštívili nebo se o sovětskou politiku zajímali, vědí o bolševicích své. Zaznívají proto slova o jakémsi mostu mezi Východem a Západem.

Ve skutečnosti si demokratičtí politici moc nevědí rady. Tím, kdo ale perfektně ví, co chce, jsou zdejší komunisté v čele s Klementem Gottwaldem (1896–1953). Chtějí získat moc a připravují si pro to živnou půdu.

Košický vládní program z března 1945 je víceméně jejich dílem. Vítězí ve volbách v roce 1946, získávají více než 40 % hlasů. Demokracie v Československu už to má tehdy spočítáno.

Odmítnutí na Stalinův rozkaz

Gottwald usedá 2. července 1946 do premiérského křesla. Kurz politiky otáčí doleva. Poslední kapkou, která definitivně rozhodne o tom, kam bude po dalších čtyřicet let Československo směřovat, se stává odmítnutí Marshallova plánu.

Program, který má zajistit pomoc válkou zbídačené Evropě Spojené státy v roce 1947 velkoryse nabídnou všem evropským státům.

Počáteční úvahy vlády, že by ho Československo mělo přijmout, se ale v červenci 1947 radikálně mění na přímý rozkaz Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953). Sovětský vůdce si pozve čs.

vládní delegaci do Moskvy, kde jí dá co proto. Do těla dostane i sám Gottwald.  Na plnou pusu vývoj situace vylíčí ministr zahraničí Jan Masaryk (1886–1948):

„Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí samostatného státu, vracím se jako Stalinův pacholek!“

Chtějí uplatit demokraty

Pokud Gottwald do této chvíle sázel na nějakou vlastní socialistickou cestu, v dalších měsících rychle pochopí, že Stalin žádá jiný styl.

Převzít moc v co nejkratší době, protože komunisté v některých evropských státech ztrácejí dobyté pozice, například ve Francii a Itálii přicházejí o ministerská křesla ve vládě.

Stalin ale za žádnou cenu nedopustí, aby se jeho vize komunistického světa rozplynula v nenávratnu. Gottwalda proto tlačí k radikálnější cestě. Ten souhlasí. Stalinovi není radno odporovat. Jak posílit svůj vliv?

Postup komunistů během podzimu a zimy roku 1947 asi nejlépe vystihuje Machiavelliho heslo:

„Účel světí prostředky.“ „Vedení KSČ slíbilo úplatným a mocichtivým, zároveň však třetiřadým politikům v nekomunistických stranách ministerská křesla…, budou-li komunisty informovat o tom, co se v ostatních stranách děje a připravuje,“ uvádí publicista Pavel Tigrid (1917–2003).

Obratný manipulátor

Demokraté ukolébaní iluzí svobody zůstávají v klidu, i když vnímají nebezpečí komunistů. Za to Gottwaldova aktivita sílí. Pracuje na tom, aby ovládl tisk, rozhlas a bezpečnostní složky států – klíčové body pro převzetí moci.

Slovo kompromis je pro něj nepřípustné. Stalin do něj nahustil, že politickou dohodou nic nezíská. Ke slovu se brzy dostane síla. Termín voleb se zatím kvapem přibližuje.

Komunistické vedení je přesvědčeno, že jejich strana shrábne absolutní většinu hlasů a díky tomu sestaví svoji vládu. Jenže volební průzkum, který proběhne v lednu 1948 nic takového nenapovídá. Hovoří o pouhých 28 %. Gottwald si uvědomuje, že je třeba zabrat. Kritiky KSČ označuje za „reakční síly“ a šikovně manipuluje s lidmi.

Odvolaní velitelé

Vývoj ale nakonec bude ještě rychlejší. Gottwaldovi nahrají sami demokraté.

Když se 12. února 1948 dozvědí o tom, že Jan Dybal, zemský velitel Sboru národní bezpečnosti z funkcí právě odvolal osm posledních pražských velitelů, kteří ještě neměli stranickou knížku KSČ, zvoní na poplach.

Den poté se situace probírá na jednání vlády. Nařízení je pozastaveno do chvíle, než se vrátí nemocný ministr vnitra, komunista Václav Nosek (1892–1955), aby se k situaci vyjádřil.

Ovšem 17. února 1948, kdy vláda znovu jedná, se Nosek opět nedostaví. Premiér Gottwald se vymlouvá, že neví, co se vlastně na ministerstvu vnitra v ožehavé otázce podniklo.

Pro ministry z demokratických stran (národně socialistická, lidová a slovenská demokratická strana) jde o jednoznačný pokyn podat demisi.

Celá vláda nepadne

Komunisté mají v demokratických stranách svoje špiony a díky tomu se dozvědí, co se děje. Co na to Gottwald? Přemlouvá předsedu sociálních demokratů Bohumila Laušmana (1903–1963) k vytvoření společné vlády.

Ten se ale k ničemu nemá, tak mu začne vyhrožovat. Demokratičtí ministři Petr Zenkl (1884–1975) a Hubert Ripka (1895–1958) se sejdou s prezidentem Edvardem Benešem (1884–1948).

O demisi zatím nemluví, ale prosí ho o vyjádření k situaci. Beneš je žádá o opatrnost. Myslí si, že si Gottwald není svými úmysly jistý. Demokratickým ministrům ale dojde trpělivost. Dvanáct z nich opravdu podává 20. února 1948 demisi.

S Janem Masarykem a třemi dalšími sociálnědemokratickými ministry ale svůj postup neprobírali a tito čtyři proto zůstávají. V 26členné vládě to znamená, že sice 12 ministrů odchází, ale 14 zůstává (trojka s Masarykem a komunisté). Demokraté ale věřili, že padne celá vláda.