Komteska skrz zdobenou škrabošku znuděně pokukuje po královském páru. Přemýšlí, kolik peněz musely stát královniny šperky. Na pohyb se příliš nesoustředí. Její tanečník se jí dvakrát nezamlouvá, ale tenhle večer s ním musí vydržet.

Bohužel jde zrovna o nejdelší tanec plesové historie – 16 figur se střídá v nekonečném reji více jak hodinu!

Král Francie a Navarry Ludvík XIII. (1601–1643) omezí moc francouzské šlechty, v Paříži nechá za účelem pěstování léčivých bylin založit první botanickou zahradu a také vymyslí příběh a choreografii do dvorního baletu Balletu de la Merlaison.

Sám v něm neváhá tančit. Jakmile představení skončí, diváci se v rámci plesu aktivně zapojí a tančí se dál. Dvorní balet si nepředstavujme jako třeba Labutí jezero, srovnatelné je spíš s předtančením s hudbou a příběhovou linkou.

Ludvíkův tanec tak umí v honosných sálech vykroužit většina dvora. Ostatně, panovník se svou chotí Annou Rakouskou (1601–1666) jde příkladem. O jeho pompézních plesech se ostatně dočteme i ve Třech mušketýrech.

Utažená šněrovačka a pořádný puch

Oblíbená pavana, pomalý ceremoniální plesový tanec, který se v 16. století tančí na dvorech celé Evropy, pomalu upadá v zapomnění.

I na Ludvíkově dvoře, který bývá považován spolu s anglickým a španělským dvorem za kolébku plesání tak, jak ho známe dnes, začíná pomalu diktovat svou třičtvrtětaktovou převahu menuet. Prosákne i do podzámčí, nižší vrstvy si ho přizpůsobí, a tak vznikne minet.

Naducaným barokním postavám již zazvonil umíráček, na dveře zaklepalo rokoko. Tanečním sálem se nesou bílé paruky kryjící mužské hlavy, víří pastelové odstíny krinolín vyztužených tu velrybími kostmi, tu dřevem či kovem.

Nad nimi se mělce nadechují ženy s nezdravě staženou šněrovačkou. Když se lehce nazdvihne dlouhá sukně, vykouknou pohádkově rozkošné střevíčky na vysokém podpatku. V nosních dírkách pálí od přemíry těžkých parfémů.

Vždyť každý lékař vám tou dobou potvrdí, že mytí je nezdravé – do vody je vhodné vlézt maximálně jednou za 8 až 12 dní.

Když sukénky létají

Když její dlouhé řasy pobaveně zamrkají, celý zrudne. Ona zatím přišpendlí na klopu jeho saka jednoduchou mašličky z organzy. Teď jí má on oplatit a zavázat ji stužku na zápěstí pravé ruky. Tomuhle zatahovacímu provázku vázanému na plesech se říká kotilión.

Slovo pochází z francouzského cotillon, tedy suknice. A sukně se ke konci plesu skutečně nezastavily, protože kotilion prosluje i jako velice oblíbený tanec z konce 17. století. Tanečníky přitahuje jeho různorodost.

Obsáhne v sobě snad všechny figury tehdy populárních tanců. Kotilion se zrodí v Polsku, ale brzy nesmí chybět na závěr žádného plesu. V jeho rodišti ho převálcuje až mazurka.

Nemravný valčík

„Hrůza!“ zakrývají si pohoršením oči matróny, když si mladé dvojice v harmonickém reji uhýbají na tří osminový takt valčíku. Že je valčík na tří čtvrtinový? Dříve byly běžné obě formy.

Tenhle tanec, vůbec první tančený téměř tělo na tělo, si získá zástupy fanoušků – a stejně velkou skupinu mravokárných odpůrců. Z rakouských Alp si rychle najde cestu do světa. U nás ale na první příčku taneční hitparády nedosáhne. Tam neochvějně trůní polka následovaná mazurkou.

EPOCHAplus.cz vás naučí tajnou vějířovou mluvu:

• K plesovému úboru dam patřil neodmyslitelně vějíř. Ale proč, když je plesům vymezena zimní sezóna?

• Vějíř dříve sloužil k tomu, aby mezi tanečníky a tanečnicemi nedošlo ke zbytečným trapasům a nepochopením. Na vějířové mluvě není nic složitého.

• Má-li dáma zavřený vějíř přes levou ruku, chce tančit, pokud přes pravou, tak ne.

• Dala si dívka vějíř před ústa? Jde o pobídku k flirtu či seznámení. A je-li vějíř přiložen na srdce? Pak bije jen pro vás…