„Slyšeli jste, co se stalo v chrámu?“ nese se v prosinci 1619 pražskými ulicemi. „Vtrhli do něj kalvinisté a ničí všechno, co jim přijde pod ruku! S baštou katolíků bude jednou provždy konec,“ šeptají si vzrušeně lidé. Někteří z nich míří rovnou na Hradčany. To divadlo si přece nemohou nechat ujít…

„Kde moje oko spočine, všude samé katolické modly.

Musíme od nich chrám očistit,“ hřímá zatím před svými souvěrci kalvinista Abraham Scultetus (1566–1624), přítel nedávno korunovaného českého krále Fridricha Falckého (1596–1632). V chrámu sv.

Víta 22. prosince 1619 pronáší plamenné kázání, v němž zdůrazňuje nutnost zbavit pražský svatostánek od všech závadných soch a obrazů.

Luteráni malíř Hans von Felz s písařem Jakobem Hübelem je nejdříve shromažďují uvnitř v sakristii a v kapli svatého Zikmunda, ale to se Scultetovi nelíbí.

„Vy luteráni smrdíte po papeženství,“ vyčte jim opatrný přístup ke katolickým symbolům radikální kalvinista. Trvá na tom, že se má všechno zničit. Osud uměleckých děl nikomu na srdci neleží.

I zástupci katolíků, kterým se náhodou podaří dostat do chrámu, považují za největší hodnotu pouze ostatky svatých zemských patronů.

Pilka se o to postará

Protestantští fanatikové řádí v chrámu jako smyslů zbavení. 27. prosince 1619 se chystají rozřezat oltářní obraz, který před 100 lety vytvořil přímo pro pražskou katedrálu německý malíř Lucas Cranach starší (1472–1553).

„Pryč s Pannou Marií,“ horlí saský kněz Friedrich Salmuth (1592–1625) a pobídne přivolaného truhláře k práci. Za chvíli se do barevné oltářní desky zakousne pilka na dřevo.

Protestantům se nelíbí, že katolíci oslavují Pannu Marii jako královnu nebes. Malíř von Felz, který obdivuje Cranachovo umění, se nejdříve snaží obraz odkoupit a zachránit. Zbytečně. Panna Maria zřejmě skončí na hranici. Dodnes se z oltáře zachovalo pouze sedm výřezů s malbami světic…

Fridrich se vymlouvá

„Kvapně provedená reformace chrámu vede jedině ke zmatkům a vzpourám,“ protestuje 29. prosince 1619 hrabě Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640) při setkání s králem Fridrichem Falckým.

„Nikdy nevíte, v co se mohou podobné akce zvrhnout. Ani vy byste si pak nemusel být jist svým trůnem. V Praze není možné provádět takové akce stejně rychle jako jinde, je to příliš nebezpečné,“ radí mu Thurn.

Panovník ale jakoukoli odpovědnost za ničení katedrály odmítá. „Já jsem to ani neudělal pro sebe, ani neporučil. Vaši sami ti to udělali a já jen připustil, aby se stalo, co chtěli,“ vymlouvá se. „Fridrich svádí tu všechnu vinu za reformaci chrámu sv.

Víta na české pány. Ba on takřka ani rozkaz nedal! Nakonec jen souhlasil, a tím vyhověl žádosti českých pánů,“ komentuje králova slova český historik umění Vincenc Kramář (1877–1960).

Pravděpodobné je, že Falcký podlehl tlaku svého okolí, hlavně svého přítele kazatele Sculteta. Ani nejvyšší kancléř českého království Václav Vilém z Roupova (1580–1634) si však nemyslí, že by vzácných děl byla škoda. Plánuje dokonce provést podobnou očistu i v Římě.

Viník se přiznává

„Jestliže v tom byla nějaká vina, která však není vědomá, vyznávám se zde rád, že je dlužno připsati mi její dlužnou část.

Neustal jsem zajisté prositi krále a naléhati na české pány, aby odstranili z lidských očí ony věci odporné, až jsem dosáhl svého přání,“ přiznává se ve své životopisné knížce sám Scultetus ke svému podílu na zničení vnitřku chrámu.

Kalvinisté si ovšem své nové „vylepšené“ modlitebny užijí jenom do porážky v bitvě na Bílé hoře. Už 28. února 1621 se může znovu zaradovat katolík Kašpar Arsenius z Radbuzy (†1629), kapitulní děkan, když dochází k novému vysvěcení chrámu sv. Víta.