Skupina nespokojených benediktinů v čele s Robertem z Molesme (asi 1028–1111) se v roce 1098 odděluje od řádu. Chtějí se vrátit k původním pravidlům svatého Benedikta, která dávají přednost chudobě a odloučenosti od světa.

Zakládají klášter ve francouzském Citeaux jižně od Dijonu a nový řád cisterciáků. „Tady založíme svůj dům,“ rozhodnou se mniši. Zříkají se všech pout s vnějším světem, proto si pro své nové sídlo vybírají opuštěné a neobdělávané končiny.

Odmítají také obvyklé zdroje klášterních příjmů – vlastnictví kostelů, vybírání desátků nebo peněz z pronájmů. Živí se prací, prodávají zemědělské plodiny.

Duchovní stránka

Systémem bohoslužeb během dne vychází z benediktinské řehole, na rozdíl od ní ale cisterciáci skládají i slib místu, tedy klášteru, do něhož se vracejí a kde je jejich duchovní působiště.

V průběhu let si cisterciáci vydobudou některé papežské výsady, díky kterým řád původně založený na protest proti bohatství paradoxně velmi zbohatne a obchoduje s pozemky.

Aby při náboženských povinnostech stihli také obdělávat pole, přijímají cisterciáci na práci laické bratry.

„V Rievaulx (cisterciácký klášter v Anglii – pozn. red.) bylo roku 1167 ve sboru 500 bratrů laiků a pouze 140 mnichů, čili na každé dva mnichy připadalo kolem sedmi sluhů,“ říká současný španělský autor Jorge Blaschke.

Skvělá kuchařka

Ačkoli cisterciáci předepisují střídmost v jídle, v jejich klášterech se jí bohatě a vybraně, o čemž svědčí i kuchařka z roku 1671 pocházející z Lützelu na švýcarsko-francouzských hranicích.

Kniha nabízí 800 pokrmů z masa, zvěřiny, drůbeže, ryb, vajec a zeleniny, které si osazenstvo kláštera dopřávalo. Členové řádu si denně jenom ráno kolem deváté hodiny po bohoslužbě umyjí v umyvadle ruce a obličej a tím splní svůj hygienický rituál.

Holení, které se stalo výsadou jenom v době určitých svátků, si prováděli muži navzájem. Vzhledem k tomu, že se to ale neobešlo bez zranění, nakonec kláštery obvykle objednávaly holiče zvenku.