Panika v ulicích amerického Wisconsinu, děs v myslích tamních mladých mužů a nepříjemný pocit v žaludku strážců pořádku. Tohle všechno dodnes způsobuje pouhé vyslovení jednoho jména: Jeffrey Dahmer.
Sexuální agresor, sériový vrah, nekrofil a kanibal se natrvalo zabydlel v nočních můrách milionů lidí.
Už to vypadalo, že čekání na vytouženého prvního potomka chemika Lionela Herberta Dahmera a jeho ženy Joyce Annette Dahmerové (1936–2000) nikdy neskončí.
Jeffrey Lionel Dahmer (1960–1994) však navzdory matčinu rizikovému těhotenství přece jen spatří světlo světa. Z rodného Wisconsinu se tou dobou už čtyřčlenná rodina přestěhuje o osm let později do Ohia. A nejpozději tehdy se starší z bratrů začíná stranit společnosti.
Baví ho jen mršiny
Pubescent Jeffrey se vyhýbá svým vrstevníkům a mírně řečeno nekomunikativní se právem zdá i svým nejbližším. Mezi spolužáky je však trochu paradoxně v oblibě, jeho uzavřenost ostatním do značné míry imponuje.
Vrchol chlapcovy interakce s okolím přesto představují výpravy za sběrem mrtvých zvířat, které ho svým způsobem fascinují. Nejlepším přítelem se mu brzy stává lahev a už zkoušku z dospělosti prodělává jako těžký alkoholik.
V armádě ho srovnají
Manželství Dahmerových definitivně skončí roku 1977. To už jejich Jeffrey navštěvuje Ohijskou státní univerzitu, ale o studiu se v jeho případě dá hovořit jen stěží. Když už totiž nějakou vyučovací hodinu navštíví, většinou z něj na celou třídu táhne alkohol.
Vyhazov se stává otázkou času. „Tam tě konečně trochu srovnají,“ odůvodní jeho otec jednoho dne rozhodnutí, proč syna posílá sloužit armádě. Zpočátku to vypadá jako správný krok, ale opět pouze do doby, než 21letého muže vypoklonkují i odsud. Kvůli nezvladatelnému pití.
Figurína a pistole? To už je moc
S ním koneckonců souvisí i první potyčky se zákonem kvůli výtržnictví. Následujících šest let bydlí Jeffrey u své babičky. Nenormálnost jeho chování se však nadále prohlubuje.
Postarší žena nemůže akceptovat nález pánsky oblečené figuríny a už vůbec ne pistole Magnum pod vnukovou postelí. Ze sklepa se navíc neustále line příšerný zápach, přičemž výmluva na zdechliny veverek rozpouštěné v kyselině zabírá čím dál méně.
Maniak voní cukrovinkami
Aby toho nebylo málo, Dahmer jednou za čas skončí za mřížemi pro své sklony k exhibicionismu. Minimálně v jednom případě spočívají v masturbaci před nezletilými kluky. Podivína proto nemůže překvapit, když se s ním babička v létě roku 1988 rozloučí.
Jak je jeho zvykem, odstěhuje se téměř beze slova. Nachází byt na západní straně Milwaukee, poblíž čokoládovny, kde sehnal jakž takž obstojné zaměstnání. Už v září však vyfasuje pětiletou podmínku za sexuální útok na 13letého souseda.
Kdyby kriminalisté nebo zákonodárci tušili, s kým mají co do činění, nikdy už by se na svobodu nepodíval.
První z předlouhé řady
Jenže na kdyby se speciálně v oblasti kriminalistiky rozhodně nehraje. Dahmer se stává vrahem jako čerstvě dospělý v létě roku 1978. Jeho otec právě odjel na služební cestu, matka s bratrem už společný domov opustila.
„Už jsem se bál, že mě nikdo nezastaví,“ poděkuje mu o rok starší stopař Stephen Hicks (1959–1978). Řidič ho nejen sveze, ale i nabídne krátkodobý azyl u sebe doma. Pokusí se mladého muže svést, a když neuspěje, umlátí ho pětikilovou činkou. Tělo pohřbí na zahradě a v následujících letech se chová jakoby nic.
Lebka jako ideální suvenýr
Znovu vraždí až o devět let později, kdy jeho zvrácený apetit stojí život 26letého Stevena Tuomiho (1961–1987). Stejně jako jeho, i své následující oběti nachází zcela náhodně v gay barech. Jedná se téměř výhradně o mladíky afroamerického původu.
A už v této době zachází s jejich těly tím nejhorším možným způsobem.
Nejen že se projevují jeho nekrofilní sklony, ale ve snaze o zametení všech stop jednotlivé mrtvoly pravidelně porcuje, hází do odpadu v igelitových pytlích nebo rozpouští v barelech s kyselinou. Mimo to si potrpí na suvenýry, často v podobě dokonale očištěných lebek.
Krev u konečníku
Vražedná mašinerie skrytá za jménem Jeffrey Dahmer se naplno roztáčí poté, co se odstěhuje od své babičky do nechvalně proslulého apartmánu 213 na 25. ulici v Milwaukee.
Jen do konce roku 1990 stihne brutálně popravit další čtyři mladé muže a v nastoleném tempu rozhodně nehodlá polevit.
A nezabrání mu v tom ani téměř zlomová událost z 27. května 1991. To totiž dvě sousedky zahlédnou na ulici 14letého Koneraka Sinthasomphoneho (1977–1991). Nahého, totálně dezorientovaného, očividně pod vlivem drog a s krví kolem konečníku.
Spravedlnost roztrhá na kusy
Na místo dorazí dvojice policistů. „No jo, trochu jsme se pohádali, ale slibuji, že už bude klid,“ zkusí to na ně Dahmer s jednoduchou historkou. Uspěje!
Strážci pořádku si navzdory zarážejícím okolnostem nezjistí Konerakovu totožnost ani jeho skutečný věk. Netuší ani to, že si právě povídají s usvědčeným pedofilem propuštěným na podmínku. V noci téhož dne svou nejmladší oběť zabije a doslova roztrhá na kusy. Její lebku si vystaví na jedno z předních míst.
Frankenstein s motorovkou
To už se nacházíme v době, kdy Dahmer vraždí průměrně jednoho člověka za týden. V hlavě se mu zrodí zcela vyšinutý nápad. Rozhodne se z kusů těl vytvořit novou bytost, monstrum poslouchající jeho rozkazy a plnící jeho přání.
Pokouší se toho dosáhnout velmi zrůdným způsobem. Do lebek ještě živých obětí vrtá otvor, do kterého lije kyselinu chlorovodíkovou nebo obyčejnou vařící vodu.
Sousedé si sice stěžují na stále štiplavější zápach nebo rachot motorové pily, ale od slov mají příliš daleko k činům.
Tuhle kůži nedostane
Klec konečně spadne až díky tuhému kořínku Traceyho Edwardse (*1959). Toho k sobě Dahmer jako další potenciální oběť naláká 22. července 1991. Jakmile se za nimi zavřou dveře, hostitel přiskočí k mladému muži a pokusí se mu sepnout ruce pouty.
Tento návštěvník však nedá svou kůži lacino. Přetahuje se s agresorem tak dlouho, než ten vytáhne obrovský kuchyňský nůž. Zažene čím dál vyděšenějšího Edwardse do ložnice, kde ho praští do očí pohled na odporné fotografie méně šťastných předchůdců.
Ať se pochlubí ložnicí!
Ví, že bojuje o holé přežití. Podaří se mu všehoschopného maniaka udeřit do obličeje a břicha, prosmýknout se kolem něj a s pouty na jedné ruce vyběhnout na ulici. Běží stále pryč tak dlouho, než narazí na policejní hlídku.
Zavede ji do bytu, který se měl stát jeho hrobem. Dahmer to s chlapy v uniformách znovu zkouší po dobrém a nechybí málo, aby i tentokrát spravedlnosti unikl. „Ať vám ukáže svou ložnici,“ definitivně zvrátí situaci Edwards.
Lednička plná zbytků
Z následného objevu se členové hlídky pořádně nevzpamatují. Kromě fotek zohavených těl nachází v lednici lidskou hlavu, useknutou ruku, několik penisů a množství dalších ostatků. V mrazničce leží srdce jedné z obětí.
Korunu všemu nasazují silně zapáchající sudy s kyselinou, nářadí pro stavbu oltáře a sbírka lebek v polorozpadlé skříni. Z takové situace se ani Jeffrey Dahmer vykroutit nedokáže a o chvíli později za ním s tupým břinknutím zaklapnou kovové dveře vazební cely.
Cítí se nevinný
Prokurátor ho obviní celkem ze 17 vražd, ale kvůli obavám ze zbytečných průtahů tento počet ve finále sníží na 15. Nebývale ostře sledovaný soudní proces začíná 30. ledna 1992. Ačkoli množství důkazů hovoří zcela jasnou řečí, Dahmer bojuje.
Cítí se nevinen z důvodu duševní choroby. Celé líčení trvá dva týdny. Na jeho konci je nekrofilní vrah a kanibal uznán vinným ve všech bodech obžaloby.
Dohromady vyfasuje 957 let za katrem pouze díky tomu, že ve Wisconsinu zrušili trest smrti už v roce 1853. „Je mi líto, co jsem způsobil. Nezasloužím si žít,“ hlesne bestie na odchodu ze soudní síně.
Žiletkou to začíná
Zbytek svých dnů má tou dobou teprve 32letý zabiják strávit ve wisconsinské věznici. Zázračně brzy se prohlásí za znovuzrozeného křesťana, a dokonce dosáhne křtu. Mezi ostatními trestanci to rozhodně nemá lehké.
Všichni bez větších potíží zjistí, co má jejich nový soused na svědomí. Málokterý strážný se proto diví, když Dahmer v červenci roku 1994 během návratu z bohoslužby skončí s hrdlem naříznutým žiletkou. Tento incident ještě přežije.
Pomstí se koštětem
„Dnes je řada na vás,“ oznámí 28. listopadu 1994 dozorci Dahmerovi a jeho spoluvězňům Jessemu Andersonovi (1957–1994) a Christopheru Scarverovi (*1969), rovněž odsouzeným vrahům, byť mnohem méně produktivním.
Musí uklidit posilovnu. Scarver, nejmladší muž z celé trojice, využije chvíle, kdy se ocitnou bez dozoru. Rukojetí od koštěte zraní minimálně 17násobného zabijáka tak vážně, že už v ambulanci umírá.
Anderson, který má na svědomí život vlastní manželky, ho na onen svět následuje o dva dny později. „Rozhodl jsem se pomstít všechny jeho oběti,“ odůvodní lakonicky svůj čin mladý Afroameričan.
