A dokonce nejen jednu. Ukazuje se, že za problémy s velkou nadváhou nemusí být jen pohodlnost, nebo přílišná chuť k jídlu.

Podle běžné představy si obézní lidé za svůj problém mohou sami nedostatkem sebekázně. Jenže věda dochází k poznání, že to zdaleka nemusí být celá pravda. Zdá se, že čím je tuková tkáň v těle mohutnější, tím úspěšněji blokuje snahy o své zničení.

Jinak řečeno, dokáže rozvíjet metody, kterými nepříjemně komplikuje pokusy o hubnutí.

Záludnosti leptinu

Když byl v polovině 90. let minulého století objeven hormon leptin, vypadalo to na průlom v řešení globální epidemie obezity, která už tehdy hrozivě narůstala.

Leptin je hormon, který si vyrábí přímo bílá tuková tkáň a funguje jako důležitý regulační mechanismus. Hlásí totiž, že tělo má dostatečné energetické zásoby.

Pak se ale ukázalo, že to byly falešné naděje a že leptin při větším množství přestává účinkovat a hlad nebrzdí. Jenže celý rozsah škod, který při tom nastává, je daleko větší, jak se postupně zjistilo.

Bakterie velí

Protože mozek leptin „nevidí“, reaguje, jako by hormonu bylo málo. Vychází tedy z podvýživy a nastolí režim šetření energií a vybízí k hledání něčeho k snědku.

A to něčeho vydatného, o což se v důkladně provázeném řetězci příčin a následků postarají střevní bakterie. Jejich složení totiž odpovídá tomu, co obvykle jíme. Což při obezitě nebývá zelenina a grahamový chléb.

Bakterie závislé na tučné stravě si pak signály přijímanými mozkem vynutí to, co jim/nám chutná.

Komplikace přibývají

Šetření energií řídí štítná žláza, což se projeví kromě únavy také setrvalým pocitem chladu a studenýma rukama a nohama.Zdánlivý nedostatek energie postihne i ženský hormonální cyklus a ztíží možnost otěhotnět – podle logiky mozku je těhotenství ve stavu podvýživy rizikem.

A to ještě není vše, při podvýživě se zhoršuje schopnost bránit se infekcím, a tak mozek raději preventivně zvýší aktivitu imunitního systému. Jenže ta je už tak zvýšená v tukové tkáni, což vede k riziku autoimunitních onemocnění a k chronické únavě.