Malíři to mají často těžké. Nežijí běžný život. Čelí nepochopení. Jejich pokrokovým dílům většina lidí nerozumí. Někdy je lidé ocení až po dlouhé době nebo také vůbec.
Italský mnich a malíř Filippo Lippi (asi 1406–1469) se zamiluje do svého modelu a zároveň jeptišky Lucrezie Butiové, když maluje obraz Panny Marie pro hlavní oltář ženského kláštera v italském Pratu poblíž Florencie.
Svým vztahem si v klášteře zadělají na obrovskou ostudu. Nakonec spolu v roce 1456 utíkají. Lucrezia později Lippimu přivádí na svět syna, který dostává po otci jméno Filippo (1457–1504). I on se proslaví jako malíř.
Rozzuřený filozof
Francouzský rokokový malíř François Boucher (1703–1770), který rád zobrazuje lidská těla ve smyslných pózách, rozčílí osvícenského filozofa Denise Diderota (1713–1784).
Ten o něm napíše: „Tento člověk se chápe štětce jedině proto, aby mi odhalil ženská ňadra a zadky. Zbožňuji obojí, ale nesnáším, když mi to někdo jen ukazuje.“
Matka jako vzor
Nepříjemné kritice musí čelit anglický malíř John Everett Millais (1829–1896) za obraz Kristus v domě svých rodičů.
Dílo se nelíbí například ani anglickému spisovateli Charlesi Dickensovi (1812–1870), podle kterého je celý obraz svatokrádež a znázorněná Panna Marie je ošklivá.
Za skandální Dickens považuje i skutečnost, že ji Millais namaloval podle své vlastní matky. Postavy prý vypadají jako alkoholici.
