Může technika způsobit takové neštěstí, jaké se odehraje během pravidelného letu Aeroperú 603 peruánských aerolinek letící z Limy do Santiaga de Chile?

Tajemství katastrofy, která číhá na nevinné oběti 2. října roku 1996, ukrývá černá skříňka.

Výsledky vyšetřování mluví jasně – za nehodou nestojí přístroje, ale na první pohled drobná lidská chyba. Selhání při údržbě nakonec připraví o život všech 70 cestujících.

Boeing v ohrožení

„Proč máme vysunutý podvozek?“ „To nevím! Narážíme na vodu!“ to jsou poslední slova, která odkrývá záznam na černé skříňce. Ukazuje se, že sami piloti nemají tušení, co se s jejich obřím letadlem Boeing 757-23A děje.

Krátce po půlnoci odstartují z Limy směrem do hlavního města Chile. Již brzy si všimnou, že s letícím kolosem, který má za sebou jen čtyři roky služby, není všechno v pořádku.

Žerty stranou

„Jsme přesní jako švýcarské hodinky,“ žertují spolu piloti Eric Schreiber a David Fernandez těsně před vzletem. Očekávají rutinní let.

Mají nalétány tisíce hodin během svých letitých kariér, a tak jim rozhodně nechybí zkušenosti. Navíc sedí v kokpitu jednoho z nejbezpečnějších letadel. Co by se tedy mohlo stát?

Přístroje zešílely!

Pro 61 pasažérů, většinou Chilanů, Peruánců, ale i Evropanů, a devět členů posádky jsou ale připraveny poslední desítky minut života. Palubní přístroje ihned po odlepení Boeingu od země stávkují. Letadlo je ve vzduchu, všechny výškoměry ale ukazují nulu.

Vzápětí se vzbouří i další přístroje. Také rychlost je podle palubní desky na nule. Jako by náhle letěli piloti poslepu. Ačkoliv udržují přímý směr, kontrolky blikají jako šílené, rozeřvou se sirény a počítač nutí piloty měnit směr.

Nefunguje vůbec nic

Výškoměry se najednou vzpamatují, ale přestože piloti stoupají, přístroje se rozhodnou ukazovat pravý opak. Počítače se zcela zblázní. Přichází jedno nesmyslné varování za druhým, které neodpovídá skutečnému stavu letadla.

„Zdá se, že tu nefunguje vůbec nic,“ shodují se piloti a přemýšlejí, jak dostat nebezpečnou situaci pod kontrolu.

„Vyhlašujeme stav nouze,“ ozve se nakonec v řídicí věži na limském letišti. Letadlo se otáčí a vrací.

Pilotování poslepu

První nouzové přistání 70 kilometrů od Limy se nedaří. Piloti jsou přesvědčení, že mechanici odvedli opravdu mizernou práci. Obklopuje je jen temnota noci a mlha, a přestože je letoun mechanicky ovladatelný, ve tmě je nemožné orientovat se pouhým okem.

Informace o rychlosti do kokpitu míří jen z řídicí věže, nikdo však v tu chvíli netuší, že i tyto údaje zobrazuje palubní počítač špatně. Katastrofa se blíží s každou minutou.

Počítač vysílá nesmysly

Jediné, co může pilotům pomáhat řídit letoun v noci nad oceánem, jsou právě palubní počítače. Těm ale nelze důvěřovat. Jak moc matoucí zprávy vysílají, se bohužel ukáže až během vyšetřování.

Zatímco letový dispečer v řídicí věži věří, že se letadlo vyskytuje ve výšce 3000 metrů, jak mu tvrdí počítače, ve skutečnosti stroj klesá.

Poslední šance na záchranu

Životy 70 lidí jsou definitivně v moci vzbouřených přístrojů. Z řídicí věže proudí zcela chybné informace o výšce i rychlosti, o tom však nemá ponětí ani dispečer, ani piloti.

„Žádáme letadlo, jakékoliv, které by nás mohlo navést!“

To je jedna z posledních možností, která se pilotům nabízí. Rychlost boeingu však už klesla pod hranici pádu. Na pomoc je již pozdě.

Smrt za pár drobných

„Aeroperú 603 – Lima… Aeroperú 603 – Lima…,“

ohlašuje se naléhavě dispečer, letadlo se však už roztříštilo o vodní hladinu. Tichý oceán pohlcuje všechna kromě devíti těl, která unáší vlny. A viník?

Údržbář zkrátka zapomene po čištění sundat lepicí pásku ze sond, pomocí nichž snímají palubní počítače informace o podmínkách v okolí, a nikdo si jí ani během několika kontrol letadla nevšimne.