V 16. století se situace na poli pitev začíná proměňovat. Na vědeckém písečku se to hemží výraznými postavami dychtícími po vědění.

Mezi nimi je i Andreas Vesalius (1514–1564), který se stane nejen dvorním lékařem španělského krále Karla V. (1500–1558), ale také člověkem, jenž naprosto smete poznatky uznávaného lékaře Galéna (130 n.

l. – 210 n. l.) ze stolu.

Legitimní mrtvola

„Studenti nenabudou lékařské znalosti jinak než praxí. Potřebuji jim ukázat, jak vše funguje, a bez pitvy jako vzdělávacího prostředku to nepůjde,“ naléhá Vesalius u soudu, aby získal povolení pro pitvu skutečných mrtvol.

„Dobrá tedy,“ nakonec soudce umožní legálně Vesaliovi použít mrtvá těla tuláků z márnice k vědeckým účelům. Jejich počet však značně omezí. Vesalius výsledek jednání považuje za úspěch. Otevřou se mu totiž dveře k poznání přesného fungování lidského těla.

Tajemství krevního oběhu

Pitvy přinášejí své ovoce. Vesalius učiní nebývalý pokrok na poli lékařské vědy. „Musím vám sdělit, že se náš antický kolega Galén velmi mýlil. Našel jsem na 200 omylů v jeho práci,“ šokuje své příznivce a vyvolá opravdové pozdvižení.

Někteří s ním souhlasí a výsledky jeho zkoumání si okamžitě osvojí, ovšem notnou část obecenstva si proti sobě poštve.

Buď jak buď, je to on, kdo systematicky rozdělí orgány do konkrétních soustav podle jejich činnosti a pro své studenty nechá zhotovit několik dřevěných tabulí, jež sloužily k daleko názornějšímu studiu.

Díky pitvám se mu podaří rozluštit, jak pouštět žilou, a hlavně skutečnost, že žilní síť je tvořena uzavřeným systémem.

Všechny své objevy nakonec shrne do monumentálního díla De humani corporis fabrica libri septem neboli Sedm knih o stavbě lidského těla.