Ministr ruské státní bezpečnosti Viktor Semjovič Abakumov (1908–1954) vtrhl do kanceláře svého zástupce: „Máme něco na Molotova?“ Zástupce překvapeně zamžoural a upaloval něco zjistit. V hlavě mu to dunělo:
„Podle Stalinových rozkazů přece nesmíme sbírat materiál o členech politbyra. A Molotov je ministr zahraničí! Co se asi chystá?“ Ale příkaz je příkaz…
Nešlo o nic jiného než o Stalinovy (1878–1953) stranické politické čistky. Ty v létech 1949 až 1950 poslaly na smrt pěknou řádku kovaných soudruhů. Právě už zmíněný Abakumov v nich hrál prim.
Organizoval politické provokace, vymýšlel si různá obvinění a vynucoval si od spolustraníků přiznání. Jeho pomocníci špehovali, dělali prohlídky v bytech a čmuchali, kde se dalo. V této době byl právě šéf bezpečnosti jedním z nejmocnějších mužů v Rusku.
Když dostal od Stalina rozkaz najít cokoli, co by pomohlo omezit vliv Vjačeslava Michajloviče Molotova (1890–1986), který už pár let pošilhával po nejvyšší funkci v zemi, začal jednat. Stalin rozhodl: „Nechceme ho odrovnat, jen zkrotit.“
Začal hon na manželku
Brzy se nějaké ty drby přece jenom našly. Nebyly sice o něm, vždyť to byl muž rázný, uzavřený a málomluvný, který žil jen pro svou práci. Tu vykonával tak svědomitě, že se mu brzy začalo přezdívat Stalinovo kladivo.
Velký generalissimus v něj měl absolutní důvěru. Molotov mu ji dokázal při politických čistkách ve 30. a později i v 50. letech. Konal a nepřemýšlel, i když ale Stalina poslouchal, myslel si o něm své. Dokonce se ho nebál kritizovat.
Jenže nyní, začátkem 50. let, ruská státní bezpečnost zamíchala pravdu, fámy a polopravdy do jednoho obřího hrnce a připravila svému politickému bratrovi dost hořkou polévku. Začal totiž hon na jeho ženu Polinu (1897–1970). Úspěch byl zaručen.
Stalin ji totiž z celého srdce nenáviděl. Polina se za svobodna jmenovala Karpovská a pocházela ze židovské krejčovské rodiny. A vůdce bolševiků, stejně jako kdysi jeho nacistický protějšek, neměl Židy rád!
Soudruzi zatočili s nevěrnicí
Polina Molotovová zastávala díky svému vlivnému muži významné funkce ve straně.
Během války pracovala v židovském protifašistickém odboji a později se vyšvihla na zástupkyni ministra vodního průmyslu a ředitelku hlavní správy galanterního a pletařského průmyslu.
Po válce se brzy propracovala mezi komunistickou smetánku a zvykla si žít v blahobytu. Dělala jí radost přepychová vila, desítky kožichů a drahá kosmetika. Ještě větší radost jí ale dělali pohlední muži. Vždyť ten její byl doma tak málo.
Osudnou se jí stal milostný románek s elektrikářem, který přišel do vily opravit pojistky. Mladík pak neudržel jazyk za zuby. Abakumov o nevěře ihned informoval Stalina a začala mela. Polina byla obviněna ze styků se sionistickou organizací.
„Hodlá z Krymu vytvořit židovskou autonomní oblast, a navíc o tom informuje veřejnost!“ hřímal generalissimus.
Manželku do vyhnanství, Molotova do dači!
Molotov byl bezradný. Na politbyru (nejvyšší vedení komunistické strany) se projednával vykonstruovaný proces s jeho ženou. Celé osazenstvo jednohlasně rozhodlo, že je vinna, a odsoudilo ji k 10 letům v pracovním táboře.
Molotov jako jediný protestoval a ženu chránil. „Vjačeslave Michajloviči, jak ty vlastně chápeš socialismus? Nevěrnou ženu bys neměl obhajovat,“ dočkal se ještě politického zpražení. Od tohoto rozhodnutí měl Stalin Molotova v hrsti.
Začal pomalu, ale jistě jeho ministerské pravomoci oklešťovat. Navíc už mu nedůvěřoval tolik jako dříve. Nakonec byl Molotov vyloučen z politbyra a následně i ze strany. Psal se rok 1957. Politiky se ale nevzdal.
Působil jako velvyslanec v Mongolsku a pár let před smrtí ho soudruzi vzali zpátky k sobě.
Chlast a žrádlo!
I po tomto vykonstruovaném procesu zůstal Molotovův vztah ke Stalinovi stejný jako v dobách, kdy spolu bojovali za zavedení bolševismu v zemi. Stále mu věřil, obhajoval jeho činy a pomáhal mu v hrůzovládě. A ruský diktátor se mu za to „plně“ odvděčil.
Ještě raději než předtím ho zval k sobě na daču. Každý věděl, že velký diktátor nesnese být chvíli sám. A proto připravoval své večírky.
A tak se soudruh Molotov společně s dalším členem politbyra Nikitou Sergejevičem Chruščovem (1894–1971) stali pravidelnými hosty Stalinových nočních pařeb, které se pořádaly na jeho dače v Soči.
I když se ti dva neměli v oblibě, na jednom se shodli. Pozvání na večírek považovali spíš za trest než za odměnu. Stalin byl znám svou nenažraností.
Neměl problém spořádat celého lososa, zajedl ho pirožky, přidal dvě lahvinky vodky a dostal zase hlad a po něm žízeň. A to se opakovalo až do rána. A co víc? Nutil své spolustolovníky, aby s ním drželi krok. Molotov se postupem času vypracoval.
Hned po příchodu začal pít jako houba, leckdy do sebe vpravil až smrtelné dávky alkoholu a pak už si z večírku nic nepamatoval. Stalin to dělal záměrně, chtěl totiž z pozvaných vytáhnout informace, které by mu za střízliva nikdy neřekli…
Bratříčkování s nacisty
Vraťme se ale na počátek roku 1939. Ruský ministr zahraničí Molotov tehdy jezdil do Německa skoro častěji než za Stalinem na daču. Vztah jeho rodné země s Německem nikdy nebyl významnější než právě v této době.
Společná setkání s Joachimem von Ribbentropem (1893–1946) a Hitlerem s oblibou korunovaly hektolitry vypitého šampaňského. Noviny nestačily tisknout velkolepé fotografie těchto politických špiček.
Na některých mezi sebou politici jen hovořili, na jiných kamsi společně pochodovali a na dalších se objímali a nuceně usmívali.
„O přátelství Sovětského svazu a Německa zpečetěného krví, která pokládá základy, aby se přátelství stalo dlouhodobým a trvalým,“ zněl jeden z titulků sovětského deníku Pravda. Údajně se jednalo o výrok samotného generalissima Stalina.
Podepsal diplomatickou bombu
Krátce po poledni v den podepsání smlouvy, která byla pro světovou politiku diplomatickou bombou, přicestoval do Moskvy Ribbentrop se svým doprovodem. První schůzka, jež se konala odpoledne, už přinesla první ovoce.
A tak smlouva o neútočení na Sovětský svaz a následné rozdělení moci v Evropě už měla jakýsi obrys, zbývalo však ještě dopilovat detaily. Ruský deník Pravda o ní vydal následující řádky: „23. srpna ve 3.30 hod.
odpoledne proběhl první rozhovor mezi V. M. Molotovem a německým ministrem zahraničí panem von Ribbentropem. Konal se za přítomnosti soudruha Stalina a německého vyslance knížete von der Schulenburga. Trval asi tři hodiny.
Po přestávce se vrátili k rozhovoru o 10. hod. večer a skončili ho ve 2 hod.
v noci podepsáním dohody o neútočení.“ Článek byl podpořen obří fotografií Molotova, Stalina, Ribbentropa, zástupce státního tajemníka na německém ministerstvu zahraničí a jejich právních poradců a tlumočníků.
Rozhodl o likvidaci polské elity národa
Tato dohoda do historie vstoupila jako „pakt Molotov–Ribbentrop“, protože ji právě ministři zahraničí obou zemí vyjednali a podepsali. Pro svět to byla rána z čistého nebe, Sovětský svaz až do této doby veřejně vystupoval jako odpůrce hitlerovské rozpínavosti.
V důsledku smlouvy Sovětskému svazu připadlo Lotyšsko, Estonsko, Finsko a část Polska (hranici měly tvořit řeky Narew, Visla a San). Nyní už nic nebránilo ruské armádě vtrhnout do Polska.
Sedmnáct dní po napadení nacisty vpadla do zad úspěšně se bránící polské armádě. Ta neměla jedinou šanci proti Němcům a nyní i Rusům zvítězit. A tak se rozjela válka, kterou lidstvo dosud nezažilo.
