Není to jenom skromný rodinný pohřeb. Na poslední rozloučení s uhelným magnátem Ignazem Petschkem se sjíždějí hosté z celé Evropy. Nebude ale trvat dlouho a celá rozvětvená rodina Petschků bude muset z Československa utéct. Vyženou je odsud natahující se chapadla hitlerovské třetí říše. 

Ignaz Petschek (1857‒1934), syn kolínského židovského obchodníka, sice zvládne jenom šest tříd gymnázia, ale v životním uplatnění mu to překážkou rozhodně není. Praxe je pro něj cennější než biflování z učebnic.

 Už krátce po nástupu do pražské banky se osvědčí natolik, že ho šéf pošle vypomáhat podnikateli Jakobu Weinmannovi (1852‒1928) do Ústí nad Labem. Weinmann obchoduje s uhlím.

„Nechcete u mne zůstat jako obchodní cestující?“ nabídne Petschkovi, když si v roce 1876 zakládá vlastní společnost. Ignaz okamžitě souhlasí.  Sotva se ale přiučí všemu, co potřebuje, už si 1. ledna 1880 vytvoří vlastní firmu Petschek-Ústí.

Weinmann z toho velkou radost nemá. Záhy pochopí, že si vychoval zdatného konkurenta.

Zavádí lisování briket

„Budu brát uhlí do komisního prodeje,“ rozhodne se Ignaz Petschek a tímhle krokem odvede řadu těžařů od Weinmanna k sobě.

Dobře ví, že potřebuje dostatek financí pro své podnikatelské aktivity, a tak se v roce 1882 spojuje s Anglo-rakouskou bankou (zkráceně Anglobankou). Díky tomu se jeho firma utěšeně rozrůstá a on může investovat do těžebních společností v Čechách i v Německu.

Nerozhází ho ani uhelná krize, která přichází s přelomem století.  „Z nekvalitního uhlí se dají lisovat brikety,“ napadne ho a vydělává dál.

Zakládají banku

S o rok starším bratrem Juliem Petschkem (1856‒1932) sice jednu dobu stojí v uhelném podnikání proti sobě, ale po 1. světové válce se situace mění.

Jakmile dozní poslední výstřely na bojištích a vznikne nová republika, bohatá dynastie Petschků spřádá plány na založení vlastní soukromé banky. Zatím si ale nikdo z nich není jistý, jak stabilní bude nový stát.

Jako první krok proto zakládají společnost Prakoma (Pražská komerční společnost s. r.o.), která se stará o rodinné finance a firmy.

„Když situace v Československu ukazuje, že kapitalistický řád zůstane zachován, naplňuje se přání všech členů skupiny Petschek-Praha (Ignaz tvoří ústeckou větev Petschek-Ústí – poz.

red.) i plány, na nichž už dříve pracovali bratři Isidor a Julius,“ líčí současný český publicista Karel Kratochvíl. Nový bankovní dům Petschek a spol., založený 5. listopadu 1920, vede Julius.

V mazanosti nezadají

Ve správní radě Anglobanky sedí Julius už od roku 1906 a díky tomu přesně ví, jaké obchody finanční ústav sjednává a co mu to vynáší.

Přitom v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska vídeňská centrála Anglo-rakouské banky ztrácí kontakty se svými českými pobočkami. Julius mazaně využívá situace. „Stáhneme obchody poboček k nám, do naší banky,“ plánuje.

Souhlasí s tím i Otto Petschek (1882‒1934), synovec Ignaze a Julia. Petschkovi si ale dají dobrý pozor, aby nezašli za hranu zákona. Pro jistotu vše pojistí dohodou s prokuristou Anglo-rakouské banky Georgem Popperem.

Samozřejmě mu za celý obchod také slíbí odměnu. Ignaz si v mazanosti s Juliem nezadá. Oba bratři proto nechtějí stát proti sobě a svoje podnikání ve 20. letech 20. století spojují.  Společně pak kontrolují přes 50 % těžby uhlí v Evropě. Napomáhá jim v tom i silná koruna.

Rodina musí emigrovat

Domovem Ignaze je ale stále severočeské Ústí nad Labem, kde se stává velkým mecenášem. Financuje stavbu dětského pavilonu v nemocnici, nebo dětské ozdravovny. Prý se tak trumfuje s Weinmannem.

Když jeden z nic dá na dobročinnost pětistovku, druh musí investovat tisíc, alespoň tak poznamenává ústecký archivář Vladimír Kaiser. Z jejich soupeření ale profituje město.

Když Ignaz Petschek roku 1934 umírá, podnikání po něm přebírá jeho syn Franz. Bohužel dny Petschků v Československu jsou brzy sečteny.

Německý říšský kancléř Adolf Hitler (1889‒1945) brzy nenechá nikoho na pochybách, že to s likvidací Židů myslí bohužel vážně. Proto Petschkům v roce 1938 nezbude než emigrovat.

Nechávají tu celé vily a domy s veškerým vybavením, daří se jim zachránit pouhý zlomek majetku. Ten přesto tvoří asi 600 milionů korun.