Zahladit nějaký ten drobný kaz, kožní defekt a vypadat dokonale, takové přání měly ženy odjakživa. Dokonce i venkovské ženy si proto v minulosti dopřávaly líčení.
„Žena si vždy líčí líce, čímž oklame hlupců více, vyprázdniti ti touží míšek – žena – to je bazilišek!“ Zpívá se v jedné staročeské písni. Přestože církev vždy byla proti líčení, ženy si ho rády dopřávaly.
Žádné šperky
Rčení „Šaty dělají člověka“, platilo už v 16. století, drahý oděv zaručoval, že si vás všichni předcházeli. V 16. století zemský sněm nařídil, že venkovanky nesmí nosit šperky ani nákladné šaty.
Tyto ženy se totiž chtěly co nejvíce podobat měšťankám, a tak to přeháněly se šaty i malováním. Nejlepším dobovým svědectvím je dialog z jednoho renesančního spisu.
Pěkná barvička na tváře
Žena říká bláznovi, jak se rafinovaně připravuje na setkání s milencem: „Ráno si dám přinést zrcadlo, jakmile vstanu.
Když mám hlavu učesánu, přijde pěkná barvička na tváře a na víčka, voním se, celá se krášlím, uvazuji stužky, mašli, pak si na krk věším řetěz, už se na milence těším, vodičkou se natírám…“
