Většina Říma lehne roku 64 popelem. To ale nebude jediné zlo, které číhá v křivolakých uličkách antiky. Z nařízení císaře Nerona si vezme život básník Lucanus nebo senátor Gaius Piso. Zabije se i nejvlivnější filosof říše – protože mu nic jiného nezbyde…

Skličující pocit mu zalézá pod kůži. Ve světě roku 65 po Kristu dožívá stařičký muž, legenda antiky. „Život byl dán člověku s podmínkou, že zemře,“ říkává s oblibou již v době, kdy na čele ještě nemá jedinou vrásku. Teď sedí po boku přátel a rodiny.

Jako by na někoho čekal. Vtom vstoupí do bohaté síně posel. Je nekompromisní. Nezdržuje se formalitami nebo zdvořilostmi. Přistoupí ke státníkovi a s kamennou tváří přečte vzkaz od vládce Říma: „Císař chce tvou smrt!“

Vychová ho… A pak musí zemřít

V síni propukne zděšení. Ženy se překřikují, muži rozhořčeně máchají rukama. Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) se poklidně rozhlédne a vstane. Nasadí smířlivý výraz podvolení se.

„Mohu alespoň sepsat závěť?“ zeptá se s klidným hlasem. „Ne, císař Nero tě chce mrtvého okamžitě!“ Seneca bezhlesně kývne. Obrátí se ke svým přátelům, pronese pár posledních vět. O několik chvil později leží ve vaně s horkou vodou.

Ze zápěstí mu teče tenký potůček krve. Smrt přichází pomalu. Císařově rozkazu se neodporuje, a tak si filosof podřízne žíly. Stane se jedním z 19 mrtvých v rozsáhlém spiknutí namířeném proti císaři Neronovi (37–68). Je to paradox.

Chybělo jen málo a Seneca se mohl nazývat Neronovým nevlastním otcem. Učil ho, vychoval ho. Řím se ale změní v pekelnou tryznu pomatence, který nařídí smrt největšímu básníkovi a filosofovi antiky – Senecovi mladšímu.

10 okrsků lehne popelem

Roku 64 našeho letopočtu se impérium těší nebývalému hospodářskému i kulturnímu rozkvětu. Je zlatá doba říše. Jedna skvrna na jinak skvělém období přece jen bude: „Je to blázen. Je to šílenec!“ nese se ulicemi Říma. Řeč je samozřejmě o císaři Neronovi.

V červenci 64 Řím zjistí, že může být i hůř. Nad městem roztáhne pařáty ohnivý kohout. Devět dní 7000 mužů Cohortes vigilum, římského sboru hasičů a policistů, prohrává boj s nenažranými plameny. Mají vybavení, výstroj i výcvik. Živel přesto zkrotit nejde.

Popelem lehne 10 ze 14 římských okrsků. Nero přitom údajně sedí v zahradách paláce a zpívá. Prý to je on, kdo zapálil Řím. Proč by to dělal? Podle mnohých chtěl pozemky pro svůj rozlehlý palác zvaný Zlatý dům! Dnešní historici ale obvinění považují za smyšlené.

Umučená Epicharis nepromluví

Právě požár nechá vzplanout myšlenky na odstranění tyrana. Dohromady se dá skupina vlivných občanů pod vedením oblíbeného senátora Gaia Calpurnia Pisa (?–65). Pohled na ně učaruje:

senátoři, vojáci, tribuni, centurioni, pretoriáni a povstalci dokonce zlákají i jednoho z prefektů, tedy vážených velitelů pretoriánské gardy. Plán zní jednoduše: Zabít Nerona a na post císaře dosadit za pomoci pretoriánských jednotek právě Pisa.

„Uděláme to v březnu, až Nero přijede do Pisonovy vily v Bajích,“ shodnou se. Jde o místo, které dnes leží v jihoitalském regionu Kampánie. Jenže všechno se zamotá.

Přičinlivá žena jménem Epicharis se snaží získat pro spiklenecký spolek dalšího člena, námořního velitele Procula. Tlačí moc na pilu – a námořník ihned povstalce udá.

Epicharis mučí několik dní, přesto než zemře, neprozradí ani slovo. Datum plánovaného atentátu se proto posune na duben roku 65.

Lichvář a smilník

Seneca je znechucený. Sleduje rozmach impéria a morální úpadek. Jenže sám pro oči nevidí. Mistr vytříbeného jazyka, promyšlené filosofie, úspěchu je jedním z nejplodnějších autorů prózy, poezie a divadelních her své doby. A také je nevýslovně bohatý.

I když ve svých spisech ostře napadá „shromažďovače“ peněz slovy: „Lidé se celý život věnují šetření, dělají plány do daleké budoucnosti, přitom největší ztrátou života je odklad,“ sám půjčuje po Římě lidem peníze s nehorázným úrokem. A jeho morálka?

Kdyby tehdy existoval bulvární tisk, byl by Seneca na jeho titulních stranách každý týden. Vstoupí do dějin drbů jako obviněný cizoložník.

Prý udržuje poměr se sestrou císaře Caliguly (12–41), s o generaci mladší Julií Livillou (18–41)!

Potíže s císaři

„Nechám toho drzého učence přibít na kříž!“ křičí Caligula v době, kdy se Nero ještě pomočuje do plenek. Nejde o pomluvy kvůli cizoložství, nad tím Caligula mávne rukou.

Daleko horší je fakt, že Senecu zbožňuje prostý lid a své příznivce má i ve vyšších kruzích. Proč to Caligulovi vadí? Seneca je oblíbenější než on! Bojí se snad císař, že by se poeta a filosof mohl posadit na trůn místo něj?

Caligula proto chce básníka a státníka odstranit. Zaúřaduje souhra šťastných náhod. Císař nechá Senecu na pokoji v domnění, že stejně brzy zemře na nemoc. Jenže namísto toho spiklenci zabijí samotného Caligulu.

Problémy má Seneca i s jeho nástupcem, císařem Claudiem (10–54). A pak se v roce 49 stane vychovatelem mladého Nerona. Filosofovi je 53 let, zato budoucímu císaři jen 12 roků. Nic nenasvědčuje tomu, jak zrůdný tyran z něj vyroste.

2000 loajálních sesterciů

V roce 65 už Nero řádí jako blázen a tyran. Spiknutí a vražda mají být klíčem k řešení – šílenec musí být odstraněn. Jenže plán praskne. Z chystané vraždy je obviněno celkem 41 lidí: 19 senátorů, sedm jezdců, 11 vojáků a čtyři ženy.

Řím zažije neuvěřitelný skandál. Nero zuří. Je paranoidní. Snad by na všechno zapomněl, ale drásá ho představa, že se do komplotu zapojili i pretoriáni, elitní jednotky chránící císaře. Vždyť jejich loajalita je pověstná.

Nero pro jistotu každému z mužů vyplatí jednorázovou odměnu 2000 sesterciů a ještě přidá obilí zdarma, aby si udržel jejich oddanost.

Smířený stařec

Rozsah konspirace je obrovský. Císař nechá mučit každého. Chce jména. Chce dostat všechny. Zjistí nejen klíčovou roli Pisona, ale podezření padne i na Senecu, 69letého stařičkého pána s prořídlými vlasy a hustým bílým plnovousem. Nemá sílu utíkat.

Nemá náladu se přít. Když jednoho dne přijde Neronův posel v uniformě, je mu všechno jasné. „Císař si žádá tvou smrt!“ slyší. Ostatní jsou v šoku, ne však on. Ve vzduchu v tu chvíli visí nevyslovená otázka: Byl věhlasný státník, básník a filosof skutečně zapletený do spiknutí?

Žárlil císař na jeho talent?

Podle většiny současných historiků ne. Možná Nero jen žárlil na Senecovo bohatství a umělecké nadání, které sám neměl. Seneca si už jako mladý pokládal otázky o smyslu života, aniž by na ně čekal odpověď. „Kdo nechce zemřít, nechce vlastně ani žít.

Vždyť život nám byl dán s podmínkou, že zemřeme. K tomuto cíli se ubíráme životem.“ Uvažoval o sebevraždě, podle něj nejdůstojnějším způsobu, jak odejít ze života. Přání se mu splní, i když trochu jinak, než si představoval.

Smrtka vrací úrok

Seneca ještě stačí utišit pláč svých blízkých: „Smrti by ses musel bát, kdyby s tebou mohla setrvat. Ona však ve skutečnosti ještě nedojde anebo již přejde.“ Vezme nůž. Protože nemůže napsat závěť, rozloučí se tím, co umí nejlíp – slovy.

„Když se vám nemohu odvděčit penězi, zanechám vám něco lepšího. Obraz mého já!“ Přetne si na pažích žíly. Život odchází s krví trýznivě pomalu. Čepel proto rozřízne ještě žíly na holeních a pod koleny.

Pro jistotu vypije lektvar bolehlavu, stejně, jako to udělal kdysi Sokrates (469–399 př. n. l.). Seneca vydechne v horké lázni. Stejně jako on musí zemřít dalších 18 spiklenců. Na samotného Nerona přijde řada o tři roky později.

Dáma s kosou mu Senecův ortel vrátí i s úroky. Z rozhodnutí senátu musí císař také spáchat sebevraždu. S jeho pádem tak skončí více než 90letá vláda julsko-klaudijské dynastie.