Galský bojovník obratně seká mečem z damascénské oceli proti nepřátelům. Zbraň dostal od svého otce, kterému ji věnoval zase děd. Nikdy ho v bitvě nezradila a jednou jí předá svému dorůstajícímu synovi.

Výrobou železných mečů se proslavili hlavně Galové. Od nich se tomuto umění naučili Germáni, kteří je dál rozvíjeli. V raném středověku, v době Karla Velikého (747/748–814), se nejvýznamnější mečířské dílny nacházely v Porýní.

Roli hraje kalení

Jejich výrobky byly žádané po celé Evropě. Samozřejmě nešlo o ocel v dnešní podobě, ale kováři do materiálu přidávaly různé příměsi, které zaručily jeho lepší zpracování a vlastnosti. Roli už tehdy hrál způsob kalení. Francké meče se v Porýní zhotovovaly tzv.

svářkovým damaskem, šlo o damascénskou ocel, jež se složitě tavila do kelímků, aby získala potřebnou strukturu. Nazývá se podle syrského Damašku, raně středověké obchodní křižovatky, přes kterou se ocel z Indie dovážela.

Obsahovala tenké pruty tvrdé oceli a měkkého železa, obojí se spojovalo dohromady kováním. Poté se čepel brousila, leštila a mořila organickou kyselinou. Takto ukované meče se nelámaly a vydržely i déle než jednu generaci.

Pevné, ale zároveň pružné

Ani dnes se nedaří udělat přesnou repliku složení tohoto materiálu, přestože se k pokusům o rekonstrukci používají dva typy oceli, každá s jiným obsahem uhlíku, aby bylo dosaženo potřebné tuhosti, ale materiál se nelámal.

Přesto napodobeniny prováděné pomocí moderních technologií kalení a kování nedokážou docílit přesných vlastností středověkých mečů, které byly pevné, ale zároveň pružné. Vědci si tak lámou hlavu nad tím, jak přesně se výrobky zhotovovaly.

Odhalit některá tajemství středověkých kovářů je zkrátka obtížné i pro na slovo vzaté odborníky.  Dávní mistři řemesla si je vzali s sebou do hrobu.