Především ve starším období římské republiky záviselo oblečení legionáře na jeho bohatství. Náklady na výstroj si totiž musel každý hradit sám. Na první pohled tak bylo vidět, z jakých majetkových poměrů dotyčný voják pochází.
Nezbytnou součástí a základem vojenského oděvu byla spodní tunika. Na ní si chudší vojáci navlékli koženice. Ty byly ještě v hrudní oblasti zpevněny železnou deskou o hranách 15–20 centimetrů. Žádnou jinou ochranu před zraněním bohužel neměli.
Bohatší vojáci si ovšem mohli pořídit a nosit kroužkovou košili. Ta mívala i zesílenou ochranu v oblasti ramen v podobě dvojitého kroužkového pásu, často ji doplňoval i kroužkový límec. Výjimkou u bohatých vojáků nebyly ani holenní chrániče.
Důstojníci měli krátký kožený nebo bronzový krunýř. Lehkooděnci používali kožené přilby, těžkooděnci a důstojníci měli honosnější bronzové.
Štít se jménem
Ještě dokonalejší a dražší byla šupinová zbroj, kterou si však mohla opravdu dovolit jenom hrstka těch nejbohatších .Důležitý byl u všech vojáků štít.
Lehkooděncům a důstojníkům stačil kruhový nebo oválný o průměru 50–100 cm, ostatní legionáři nosili velký oválný (80 x 120 cm, tloušťka až 7 cm), vyrobený ze dřeva.
Jeho povrch byl potažený pomalovanou kůží s motivy, které v boji pomohly rozlišit vlastní jednotky od cizích. Každý štít musel obsahovat jméno legionáře, kohortu a centurii (vojenskou jednotku), ve které sloužil.
Zavádí žold
Teprve někdy na přelomu 2. a 1. století př. n. l. se majetkové rozdíly v římské armádě vyrovnávají. Římský konzul Gaius Marius (157 př. n. l. – 86 př. n. l.
) totiž zavádí žold pro bojovníky a vytváří standard výzbroje pro všechny bez rozdílu po vzoru těžkooděnců. Ze zbraní měli legionáři vrhací kopí (délka dva metry, hmotnost 1,2 kg), krátký meč a dýku. Za císařství, v době Tiberiovy vlády (14 n.
l. – 37 n. l.), se objevuje zbroj z kovových pásů spojených ozdobným kováním, panty a koženými řemínky.
