Jedním ze symbolů středověku jsou kromě hradů a rytířů bojujících o přízeň dvorních dam křížové výpravy.

Když nájezdníci ze Seldžucké říše proniknou až na nejsvatější křesťanská místa, ke Kristovu hrobu v Jeruzalémě, vzedme se v Evropě vlna odporu a nenávisti a skálopevného odhodlání vyrvat Jeruzalém z rukou pohanů. O intriky ovšem i mezi spojenci nouze není.

Křižáci na konci první výpravy do Svaté země podvedou i samotného císaře Alexiose.

Namísto vrácení dobytých území Byzantské říši si na nich založí vlastní křižácké státy, které jsou po téměř dvě století důvodem neustálých rozkolů mezi Byzantinci a Franky, kteří se na jejich území usadí.

A nakonec padnou jak ony, tak Byzanc, do rukou Osmanům, kteří budou Evropu děsit po následujících tři sta let.

SLABÁ VLÁDA ZAPŘÍČINÍ PÁD IMPÉRIA

Situace v Evropě je na konci 11. století velice složitá a nepřehledná. V roce 1054 dojde k velkému rozkolu v církvi, která se rozdělí na západní římskokatolickou a východní pravoslavnou.

Zatímco centrem římskokatolické církve zůstane Řím, centrem pravoslavné církve se stává Byzantská říše a její hlavní město Konstantinopol.

Byzantská říše už ale dávno není onou obávanou silou, před kterou se všichni na východ od Svaté země třásli strachy. Má slabou armádu, protože císař Konstantin X. místo sebe nechává vládnout svoji manželku Eudokii a vlivného císařského rádce Michaela Psellose.

Ti ale úplně opomíjí fakt, že na východních hranicích říše čekají na svou šanci seldžučtí Turci. Když si uvědomí hrozící nebezpečí, už je příliš pozdě.

Seldžukové se nechají najmout do služeb Abbásovců, kteří vládnou sousedícímu arabskému chalífátu, a pod jejich ochranou vpadnou od roku 1064 do oslabené Byzance a ničí všechno, co jim přijde pod ruku.

SÁZKA NA JEDNU KARTU SKONČÍ KRACHEM

Turci jsou vynikající jezdci, takže byzantská armáda je jen málokdy dokáže včas zastavit. Proti jejich rychlosti nemá žádnou účinnou zbraň.

Císař Roman IV. se topí v problémech, které po sobě zanechal Konstantin X., až po uši, a proto se rok před svou smrtí rozhodne vytáhnout s celou svojí armádou Turkům naproti a rozdrtit je v obří bitvě jednou provždy.

Skončí to naprostou pohromou, jeho armáda je v bitvě u Mantzikertu poražena na hlavu. Poté už Turkům nic nebrání vpadnout do Anatolie a úplně ji zdecimovat. Z centra moci a prosperity Byzantské říše se stane prakticky neobyvatelná pustina.

Alexios I., který získá slabý byzantský trůn v roce 1081, se pokouší Anatolii dobýt zpět, ale proti Seldžukům sám nic nezmůže. Rozhodne se tedy požádat papeže Urbana II., aby mu pomohl osvobodit svatá místa z rukou barbarů. Ve skutečnosti se o Jeruzalém pramálo stará, jde mu hlavně o získání armády.

CHUDINA CHCE OSVOBOZOVAT, CESTOU PLENÍ

Za této situace tedy Urban II. bouří na sjezdu v Clermontu a vyzývá šlechtu, aby vytáhla proti Seldžukům a osvobodila východní křesťany z nelidského utrpení, kterému jsou prý vystaveni. Jeho slova ale mají jiný účinek, než očekával.

Výzvu vyslyší prostý lid hnaný fanatickými kazateli a zejména ve Francii se vzedme hnutí proti Seldžukům.

Protože však musí často prodat všechno, co mají, a nesou si jen minimální zásoby, už cestou do Svaté země začínají vyhladovělí křižáci plenit křesťanské vesnice. Často při tom dochází i k vraždám.

Do Konstantinopole dorazí se začátkem roku 1096, ale pro Byzanc nejsou vůbec žádnou pomocí, naopak dál sužují místní obyvatele. Proto jsou přesunuti do tábora poblíž Nikodémie.

Postupně proniknou ve svém plenění až před nepřáteli obsazené město Nikáj, kde je Seldžukové bez potíží rozpráší. Ti, kteří přežijí, jsou zajati a prodáni do otroctví.

KRÁLOVÉ SE NEZÚČASTNÍ

Šlechta, k níž mluvil Urban II. především, se svou výpravou vyčkává. Žádný evropský panovník se jí neúčastní, někteří jsou v nemilosti, jiní příliš daleko nebo mají vlastních starostí až dost.

Připojí se však významní šlechtici, především Hugo z Vermandois, bratr francouzského krále Filipa I. Jejich příchod císaři Alexiovi naznačí, že s křižáky, od kterých si sliboval rychlou a efektivní pomoc proti Seldžukům, budou problémy. Pochopí, že nepřišli bojovat za Byzanc, ale pro vlastní slávu a bohatství.

První velkou bitvou křížové výpravy po uzavření všech přísah se stane obléhání města Nikáj. Křižáků je přes třicet tisíc, spolu s nimi i dva tisíce Byzantinců.

Proti nim stojí jen asi deset tisíc obránců, protože zbytek tureckého vojska pod vedením Kiliče Arslana je na východě. Když se dozví o obležení, pokusí se ho prorazit útokem na oddíl Raimonda de Saint-Gilles, ale ten útoku odolá.

Dobytí města už je jen otázkou času ve chvíli, kdy je zcela odříznuto od zásobování. Posádka města se však rozhodne, že město raději vydá veliteli Byzantinců Butumitovi než křesťanům.

Butumites to chce před křižáky udržet v tajnosti a tajně vyjedná s Turky převzetí města a výkupné výměnou za volný odchod. Když se tedy křižáci 19. června 1097 připravují na útok na město, překvapeně zjistí, že na cimbuří už dávno vlaje byzantská vlajka.

ONI DOHODU PORUŠILI, TAK MY TAKY

Rozbroje nejen mezi křižáky a Byzantinci, ale i uvnitř vojska samotného způsobí, že se radši pro další část cesty rozdělí na dvě skupiny. Jejich cílem je město Antiochie.

Mezitím se skupina křižáků pod velením Balduina z Bolougne zmocní vlády ve městě Edessa a založí tam Edesské hrabství – první křižácký stát na území Svaté země. Bez ohledu na lenní přísahu císaři.

Obléhání Antiochie se vleče osm měsíců. Křižákům začínají během té doby povážlivě docházet potraviny a ve vojsku propukají choroby.

Viní Alexia ze zrady, protože jim nedodává zásoby, a proto většina velitelů křižáckého vojska odmítne Antiochii po dobytí přepustit císaři a přou se o to, komu připadne.

Nejvíc jsou ve sporu o vládu nad městem slyšet Bohemund z Tarentu a Raimond, který jako jeden z mála hájí císařova práva. Bohemund si však nakonec prosadí svou, když v bitvě rozdrtí vojsko obávaného mosulského atabega Körbughy, který městu přitáhne na pomoc.

Obránci města se po bitvě vzdají, křižáci město zcela vyplení a Bohemund se později stává jeho suverénním vládcem.

SVATÉ MĚSTO SE TOPÍ V KRVI

Po prohrané při o velení nad Antiochií se hrabě Raimond vydává k Jeruzalému. 7. června 1099 přitáhne se zbytkem armády ke Svatému městu a oblehne ho.

Několik útoků je odraženo, ale janovští křižáci rozeberou lodě, na kterých připluli, a sestrojí z nich obléhací věže. Na nich dosáhnou 15. července městských hradeb a vniknou do města

Po zbytek dne i následující ráno křižáci rabují a vraždí s nesmírnou brutalitou. Podle dobových historiků povraždí více než sedmdesát tisíc lidí.

Godefroy z Bouillonu se prohlásí Ochráncem Svatého hrobu, převezme nad Jeruzalémem vládu a založí Jeruzalémské království.

TVRDĚ PROTI BYZANCI

Křižácké státy na území Byzantské říše budou existovat až téměř do konce 13. století.

Pro byzantskou říši tvoří ochranu před Seldžuky, a proto se s nimi snaží držet dobré vztahy, přestože Alexiose jejich vládci okradli o území, které mu lenním slibem přislíbili vrátit.

Přesto dojde ke sporům zejména mezi Alexiosem a Bohemundem z Tarentu, který vládne v Antiochii. V roce 1104 se vrátí do Itálie a zorganizuje křížovou výpravu proti Byzanci.

O tři roky později jsou však Normané obklíčeni u hradeb města Drač a Bohemund se po více než roční snaze probít se z obklíčení vzdá.

O Jeruzalém a byzantské državy se později povede několik dalších urputných válek se Seldžuky a jejich následovníky, které budou mít za důsledek vyhlášení dalších křížových výprav.

Na konci 13. století na území Byzance vpadnou Mamlúkové a všechny křižácké státy postupně zničí. Poslední padne 18. května 1291 město Akkon, čímž éra křižáckých států na Blízkém Východě navždy skončí.

Od té doby budou poslední výspu křesťanství před Svatou zemí tvořit pouze křižácké státy v Řecku a na Kypru. I ty ale postupně padnou v 15. století po nájezdech Osmanů, kteří se nakonec roku 1683 dostanou až před hradby Vídně.