Razii v Domě československé kultury v pařížské ulici Notre-Dame číslo 74 provádí francouzská policie 18. září 1939. Mezi 12 zatčenými, kteří tu vedou živé intelektuální diskuze, je i kreslíř Antonín Pelc.

„Dům československé kultury je ilegálním sídlem zahraničního vedení KSČ,“ prohlašují Francouzi.

„Stanu se hercem,“ přemítá mladý Antonín Pelc (1895–1967). Nakonec se ale levicově orientovaný absolvent Akademie výtvarných umění pouští do politických karikatur.

Po jeho ironických kresbách si mohou utrhat ruce redakce Práva lidu, Lidových novin, Rudého práva i Literárních novin. Nebere si servítky.

„Karikaturista totiž musí umět svět nazpaměť, musí mít hotové představy, když bere štětec do ruky,“ míní výtvarný kritik Miroslav Lamač (1928‒1992) a Pelc to umí dokonale.

Sám říká, že „karikatura nemusí být vždy kresbou veselou, naopak může být smutná, často zahrocená do tragiky osobní nebo sociální“. Když Evropou začne obcházet strašidlo nacismu, do Pelcových ironických kreseb se vkrádá nebezpečí.

Schovaní za kulturou

Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava prchá do Francie. Usadí se v pařížském Domě československé kultury, který funguje jako kulturní spolek a v jeho vyšších patrech nacházejí ubytování českoslovenští umělci, kteří utekli před nacismem.

Francouzská policie je ale přesvědčená, že jde „o komunistickou organizaci fungující pod hlavičkou kulturního sdružení, jehož členové se snažili zakrýt jeho opravdový účel, a dokonce i své kontakty jak se známými komunisty, tak s německými nacistickými kruhy“.

Zkrátka, že provádějí špionáž pro Adolfa Hitlera (1889–1945) i Josifa Stalina (1878–1953) zároveň. Pelc a další putují do věznice La Santé. Zachází se s nimi jako se zločinci, zažijí krutou zimu, hlad.

Třebaže je po šesti měsících ve vězení propustí a předsedající soudu prohlásí: „Přijměte z mých úst omluvu vlády republiky za bezdůvodné věznění“, stále je Francouzi sledují jako podezřelé. Místo na svobodu putují do internačních táborů.

Na cestě s básníkem

Když Němci 14. června 1940 obsazují Paříž, Francouzi vězně z táborů ponechají svému osudu. Pelc s dalšími prchá do Maroka. I tady ho ale zatknou. Nemá ani vindru, naštěstí se mu povede na jaře roku 1941 získat americké vízum.

Nalodí se na parník, kde mu společnost dělá například proslulý francouzský básník André Breton (1896‒1966). Doplují na Martinik, ostrov ale nezůstane Pelcovou konečnou štací.

Přátelé Jiří Voskovec (1905–1981) a Jan Werich (1906–1980) mu pomohou dostat se do Spojených států amerických. Jeho kresbičky napříště vycházejí v New York Times nebo The Nation.

Pochlebuje komunistům

Po válce se Pelc vrací domů a učí na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po únoru 1948 ještě více přitvrzuje ve své levicové orientaci. Se stejnou vášní, s níž rýpal do nacistů, teď chválí komunisty. Za oddanost ho patřičně odmění.

V roce 1951 získává Státní cenu Klementa Gottwalda a o dva roky později Československou cenu míru.

„Já, Dikobraz, mám malíře Antonína Pelce rád…, ale kdybych byl zaprodaný politik, zbrojařský magnát nebo burzián z Wall Streetu, nenáviděl bych ho k smrti,“ vysvětluje redaktor Dikobrazu Zdeněk Jirotka (1911‒2003), komu teď Pelc se svými karikaturami pije krev.

Na konci svého života v 60. letech 20. století už se ale živí hlavně malbou a knižní ilustrací.