Spor s císařem Trebonianem Gallem (asi 206–253) má pro papeže Kornelia (?–253) nepříjemné důsledky. I když je jeho moc potvrzena biskupským synodem, musí spěšně opustit Věčné město. Aby toho nebylo málo, v patách jsou mu římské legie.

Dokonce v počtu několika tisíc mužů. Kornelius tuší, že jejich úkol sahá možná mnohem dále, než jen k jeho vyhnání. Co když mají vojáci za úkol ho – pokud možno nenápadně – zlikvidovat?

Papež proto nemá stání, utíká před svými pronásledovateli dál a dál. Už dávno opustil území dnešní Itálie, na cestě je již mnoho dní, ale pronásledovatelé jsou mu stále v patách. Jenže cesta před ním se pomalu začíná uzavírat. Nechal se vehnat do pasti.

Jen kousek před ním už je moře. Má se sem nechat zahnat vojáky a utopit se? Nebo se raději podvolit a zemřít jejich rukou? Už pomalu vidí rysy v tvářích prvních řad vojáků. Z jejich křiku je jasné, že se ho chystají zabít.

Papež ale padne na kolena a v poslední chvíli se obrátí k Bohu. Požádá ho o pomoc a snaží se smířit se smrtí. Když otevře oči po modlitbě, musí si je znovu promnout. Tam, kde ještě před chvílí žhnuly oči vojáků, je najednou obrovská řada kamenů! Co se mohlo stát?

Téměř tisíce menhirů

Poblíž jihobretaňského města Carnac stojí tito legionáři jako svědci zázraku dodnes. Můžeme z toho soudit, že pronásledování papeže berou tehdy Římané opravdu vážně. Zdejší seskupení kamenných sloupů je totiž největší na světě.

Dokonce i slovo menhir, kterým jsme dnes zvyklí takovéto objekty označovat, pochází ze staré bretonštiny – jedná se o spojení slov men (kámen) a hir (dlouhý).

Celkem jich lze v okolí napočítat přes 3000, dokonce i rozestavění kamenů by mohlo odpovídat pozicím armádního ležení. Najdeme tu samostatné kameny, ale i takové, které jsou vyrovnány v řadách nebo skupinky. Asi tak, jak bychom u takového vojenského ležení mohli čekat.

Od západu na východ

Zkamenělá armáda je uspořádána do pěti řad. Jsou to Le Ménec, Kermario, Le Manio, Kerlescan a Le Petit Ménec.

Kromě samotných menhirů, tedy kamenů stojících po jednom, lze identifikovat i několik skupin – najdeme zde i kromlech, kruhovitě uspořádané menhiry, kterými je proslulý i britský Stonehenge.

Právě takový útvar, sestávající z celkem 71 kamenů, se nachází v řadě Le Ménec, nejblíže Carnacu. Že by skupina legionářů zrovna stojící kolem ohně?

Celkem do této řady patří 1099 kamenů stojící v 11 alejích, možná tedy pozůstatek klasického římského bojového postavení. I když, pokud jde skutečně o vojáky, pak musí jít o skutečně ztepilé muže.

Kameny jsou totiž uspořádány podle výšky a přední linie dosahují až 3,7 metrů, poslední potom přibližně metr.

Obtížné datování

Jakkoli zní pověst o zkamenělé římské armádě velmi lákavě, zdá se, že kameny se v okolí dnešního Carnacu objevují mnohem dříve než vojska Římské říše.

Většina odborníků totiž překládá budování těchto staveb někdy v pátém až třetím tisíciletí před naším letopočtem, tedy do dob, kdy na tomto území žijí galo-románské kmeny.

V každém případě, o přesnější dataci menhirů stojících kolem tohoto francouzského městečka, ani moderní technologie archeologům příliš nepomáhají.

Nejsou totiž pod nimi schopni najít dostatek stop a zbytků, které by jim umožnily vztyčení kamenů zařadit přesněji.

Keltská svatyně

Takto velké skupenství kamenů pochopitelně přitahuje neustále pozornost. Jeho mystičnost nedá spát nejen hledačům záhad, ale ani celé řadě vědců a archeologů.

O první výzkumy se pokusí již sběratel starožitností a amatérský archeolog Anne Claude de Caylus (1692–1765), který poprvé přiřadí tyto megality Galům někdy v polovině 18. století.

Přibližně o 50 let později se ovšem bretonský šlechtic François René Jean de Pommereul (1745–1823) přikloní spíše na stranu Keltů. A teorie o tom, že jde o místo keltského kultu, na mnoho let vítězí.

Pod některými kameny jsou totiž nalezeny hroby a několik jich je uspořádáno do takzvaného kairn, tedy hromady kamenů obklopujících mohylu či hrob.

Ale James Miln (1819–1881) a Zacharie Le Rouzic (1864–1939) jdou ve svých výzkumech ještě dál a na základě svých archeologických výzkumů posunují vztyčení kamenů ještě před příchod Keltů do této oblasti.

Němci věří Germánům

Vzhledem k fascinaci Adolfa Hitlera (1889–1945) starogermánskými kmeny a mystikou obecně, není asi překvapením, že jeho pozornosti neunikne ani oblast v jižní Bretani.

Němci vycházejí z předpokladu, že tuto oblast osidlují indo-germánské kmeny, které sem přicházejí ze severu.

Vše dostane na starost přední německý ideolog Alfred Ernst Rosenberg (1893–1946), který je zřejmě autorem celé teorie o nadřazenosti germánské rasy.

Rosenberg vyšle dokonce na podzim roku 1940 do oblasti několik letadel s úkolem vytvořit novou leteckou topografickou mapu. Jenže pokračující boje nakonec celý projekt zhatí.

Jak poznat zemětřesení

Francouzský inženýr a odborník na termodynamiku Pierre Mereaux stráví výzkumem této oblasti více než tři desetiletí. Upozorní přitom na skutečnost, že Bretaň je seizmicky velmi nestabilní oblastí, kde dodnes může docházet k řadě zemětřesení.

Přitom na kamenech vysokých třeba desítky metrů se i relativně malé otřesy, které by člověk ani nezaznamenal, mohou viditelně projevit.

Možná si tak staří Bretaňci všimnou, že každé zemětřesení dá o sobě předem vědět a před velkými otřesy přijde několik mnohem menších. A tak se na planině rozhodnou postavit jakýsi primitivní seismograf.

Kameny rozestaví tak, aby na ně bylo možné vidět ze všech stran a šance, že si někdo varování před přicházející katastrofou všimne, se zvýší. Odhalí budoucnost další teorii?