Městem se nese líbezný zvuk připomínající zurčící vodopád. Královna Semiramis přiblíží svůj nos k rozvinutému květu ibišku a ucítí sladce medovou vůni. „Domov,“ pomyslí si královna a její srdce zaplesá. Král je šťastný: „Odvedli jste vskutku znamenitou práci,“ obrátí se ke skupině zahradníků.
Nabukadnezar II. (asi 630–561 př. n. l.) má vše, co si jen může úspěšný panovník přát. Chlubí se jedním vojenským úspěchem za druhým, vládne obrovské říši zvané Babylonie a svůj talent uplatňuje i ve stavitelství.
Kromě monumentálních hradeb chránících Babylon nechává kolem 6. století před Kristem postavit bájnou Věž jazyků.
Na svém stavitelském kontě má připsánu ještě jednu stavbu, jež v budoucnu bude považována za jeden z divů světa a její existence bude zahalena pod rouškou tajemství.
Malý zádrhel
Babylonem se rozezní svatební zvony. Chrabrý bojovník a obávaný panovník si bere překrásnou Semiramis. Celé město je na nohou a všichni touží spatřit exotickou krásku z Médie. I král je jako vyměněný a ze své drahé nemůže spustit oči.
Po několikadenním svatebním veselí se život vrací zpět do zaběhlých kolejí. Nabukadnezar překypuje láskou a štěstím. Ovšem Semiramis štěstím zrovna neoplývá. „Co se děje, má drahá,“ naléhá opakovaně král na svou žínku, až se mu dostane kýžené odpovědi.
Hory v Babyloně
„Chybí mi hory a naše rostliny, pane,“ zpovídá se Semiramis svému králi a sotva se brání pláči. Nabukadnezar moc dobře ví, že babylonská poušť zdaleka není tak malebná jako domov jeho nevěsty a láme si hlavu nad tím, jak ji rozveselit.
„Už to mám,“ je štěstím bez sebe a ihned k sobě povolává skupinu zahradníků a stavitelů. „Chci, aby tady vyrostly zahrady a hory,“ nařizuje a doufá, že svou milovanou potěší. Pro jakékoli námitky není prostor, všichni se dávají do práce.
Světový div
Budování zahrad se nedá utajit, takže Semiramis nedočkavě dohlíží na práci na vznikající květinové oáze. V jednom z největších měst, jaké kdy bylo postaveno, skutečně vyroste obrovská hora a stupňovité terasy dosahující výšky 25 metrů.
Na každé terase pak vznikne galerie hustě osázená těmi nejkrásnějšími exotickými rostlinami.
„Zahrady přesahovaly jedna přes druhou, některé zdroje dokonce naznačují, že mohly být zbudovány jako sloupové pavilony,“ upřesňuje doktor Chris Pelling z Oxfordské univerzity. Když je celá konstrukce hotová, jsou terasy osázeny ještě stromy a trávou.
Bez vody to nepůjde
Po terasách stéká množství malých pramínků vody, aby měla zeleň potřebnou vláhu. Životodárná tekutina je čerpána důmyslným systémem pump až na samý vrcholek zahrad přímo z Eufratu.
„Dodnes se vědci nemohou shodnout, jak takový zavlažovací systém mohl vlastně vypadat,“ přiznává profesor Donald Wiseman z Londýnské univerzity.
Pokud totiž jeden ze sedmi divů světa skutečně existoval, zavlažovací pumpy by musely vytlačit na vrchol zahrad přes neuvěřitelných 30 000 litrů vody denně!
Hérodotos mlčí
Verzí, jak Babyloňané dostávali vodu z Eufratu k zavlažování zahrad, je hned několik. Ovšem před historiky a vědci stojí palčivější otázka. Skutečně jeden ze sedmi divů světa existoval?
Tajemství kolem visutých zahrad přiživuje i fakt, že se o nich nezmiňují původní babylonské texty a řecký učenec a otec dějepisu o Semiramidiných zahradách nenapsal ani čárku. Ani archeologové se nemají čeho chytit.
Jiskru naděje zažehne německá skupina archeologů pod vedením Roberta Koldeweye (1855–1925), která se na domnělé místo zahrad vydává na přelomu 20. století.
Na břehu Eufratu
Téměř 20 let trvající práce přináší neuvěřitelné výsledky. „Odkryli jsme množství staveb i hradeb města.
Pak jsme ale v severovýchodní části města narazili na zbytky části stavby se čtrnácti pokoji a klenutými stropy,“ popisuje později archeolog s tím, že jeden ze spodních pokojů měl v podlaze asi tři šachetní otvory.
„Musely to být pozůstatky čerpadlových systémů,“ domnívá se Koldewey a jeho přesvědčení posílí ještě jeden nález. Koldeweyova skupina totiž u Eufratu najde ještě masivní základy něčeho, co ale vědci nedokážou spolehlivě vysvětlit.
Jedno z mnoha vysvětlení popisuje nález jako základy Semiramidiných zahrad, ovšem potřebné indicie chybí.
„Domníváme se, že zahrady vzhledem k potřebě udržování vegetace musely být postaveny v těsné blízkosti řeky, tedy severním nebo východním směrem od královského paláce,“ vysvětluje Pelling. Proč se ale o tak monumentální a senzační stavbě uprostřed pouště nezmiňují dobové prameny?
Naděje umírá poslední
Nedostatek důkazů o existenci visutých zahrad nutí archeology k černým myšlenkám. „Copak jsme se celou dobu honili jen za fatou morgánou?” ptají se sami sebe. Nakonec připustí myšlenku, že zahrady byly možná někde jinde.
Průkopnicí takového názoru se stává doktorka Stephanie Dalleyová z orientálního institutu Oxfordské univerzity, která se výzkumu věnuje bezmála 20 let.
Znovu a znovu pročítá veškeré dostupné klínopisné památky a je přesvědčena, že se zahrady někde skrývat musí!
Konečně nalezeny?
„Pozůstatky Semiramidiných zahrad jsme v Babyloně ani najít nemohli. Byly totiž postaveny jinde,“ přichází Dalleyová s překvapivým zjištěním a rozvíjí svou teorii o visutých zahradách, které se nacházely více jak 480 kilometrů severně od Babylonu!
Tím místem má být Ninive, město blízko dnešního města Mosul v Iráku. Zhruba o 100 let dříve, tedy v roce 700 před Kristem, jej založí asyrský král Sinacherib (asi 705/704–681 př. n. l.).
A zdá se, že ono město, ležící na druhém břehu Eufratu, by mohlo být pro stavbu zahrad mnohem příznačnější. „Podle pramenů jím protéká malá řeka, jejíž břehy nechal král vyložit kameny.
Kromě toho podle pramenů nechal přebudovat i svůj palác, postavil nad ním terasy a palác spočinul na jejich vršku,“ popisuje historička a expertka na mezopotámskou archeologii Augusta McMahonová.
Místo Babylonu Ninive
Mohl být tedy Sinacherib tím, koho archeologové po celou dobu hledali?
Při podrobnějším zkoumání reliéfů na stěnách zbytku paláce města Ninive vychází najevo, že si král nechal kolem paláce ještě vybudovat rozsáhlý park a zeleň se rozpínala od paláce přes terasy až k samotné řece.
„Hornatá krajina obklopující Ninive byla pro stavitele určitě k vybudování zavlažovacího systému výhodnější než rovinatý terén kolem Babylonu,“ domnívá se Dalleyová. Ta je také zastánkyní teorie, že u visutých zahrad došlo ke zmatení pojmů.
„Asyřané v roce 689 před Kristem Babylon vyplenili a Ninive bylo po této události nazýváno jako Nový Babylon,“ pokračuje Dalleyová, která si nechce připustit, že by visuté zahrady mohly být jen přeludem.
Měly by se tedy Semiramidiny zahrady tedy spíš jmenovat Visuté zahrady města Ninive? Skutečně byli starověcí stavitelé schopni postavit tak rozsáhlou oázu, kterou by muselo napájet přes 30 000 litrů vody denně?