Sotva italská jeptiška vkročí do kaple, praští ji do nosu nesnesitelný zápach tlejících lidských ostatků. Silou vůle překoná nevolnost a pomodlí se za zemřelé sestry, které zde čekají, až se stanou výzdobou přilehlých stěn kostnice. Když konečně vyjde na vzduch, uleví se jí.
Spousta mrtvých po epidemiích nejrůznějších nemocí, padlých z bitev nebo „jenom“ příliš mnoho hřbitovů, jejichž plochy by se daly využít ke stavbám… Důvody pro vznik kostnic jsou už od 13. století různé.
Někdy dokonce ani nejde o zužitkování zetlelých ostatků. Zejména na jihu Itálie přetrvává až do počátku 20. století tradice, podle které se ke zdobení kostnic využívají i „čerstvé“ mrtvoly.
Putují do speciální místnosti, zvané putridarium, kde je mniši nebo jeptišky posadí na kamenný stolec s otvorem uprostřed. Zemřelí na něm sedí, dokud se všechny jejich měkké tkáně nerozloží a tělesné tekutiny nestečou do nádoby pod stolcem.
Obvykle trvá rok, než z nich zbude jenom kostra, kterou pak lze použít dále v kostnici. Od tradice se upouští z hygienických důvodů…
Konec hřbitovů
Když 40 hřbitovů kolem jihoportugalského města Évora v 16. století praská ve švech, městská rada je zruší. Mniši z místního františkánského kláštera kosti zemřelých v letech 1460–1510 postupně vykopou a přenesou do zvláštní kaple.
Vzniká Capela dos Ossos, která návštěvníky vítá truchlivým nápisem: „My, kosti zde ležící, čekáme na ty vaše.“ Podle odhadů odborníků zdejší výzdoba pochází asi z 5000 koster.
Na stěnách navíc visí dvě mumie, o kterých oblíbená legenda vypráví, že jde o prokletého cizoložníka a jeho syna.
Práce na tři roky
Hřbitovní kostel Všech svatých u cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory obsahuje ostatky 40 000 pohřbených obětí z morové rány ve 14. století nebo z časů husitských válek. Jeden místní mnich je původně staví do pyramid.
Barokní výzdobu kostnici pak dá slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel (1677‒1723). Po zrušení kláštera císařem Josefem II. (1741‒1790) jeho prostory odkoupí rodina Schwarzenbergů.
Řezbář František Rint v jejich službách roku 1870 dostává za úkol sestavit dekoraci kostnice. Kosti bělí vápnem, a i když do práce zapojí i svoje děti a ženu, trvá jim to tři roky. Z očištěných kostí vytvoří i erb Schwarzenbergů.
Vyhrazeno pro lebky
Pohledy prázdných očních důlků ve 3000 lebkách přivítají návštěvníky nadzemní části kaple v Čermné na česko-polských hranicích nedaleko Náchoda. Dalších 20 000 lebek je ukryto v podzemí pod podlahou.
V kostnici, zbudované roku 1776 i zásluhou českého faráře Václava Tomáška, našly odpočinek ostatky bojovníků ze sedmileté války (1756‒1763) i obětí epidemie cholery.
Dřina každých 20 let
Kvůli nedostatku místa zřizují v 16. století kostnici i v rakouském Hallstattu. Hřbitůvek městečka nalepeného na skalách u jezera je tak malinký, že by se sem všichni zemřelí prostě nevešli.
Hrobníci proto pravidelně zhruba jednou za 20 let otevírají schránky s mrtvými spoluobčany. Kostry odvezou za město.
Lebky nechají vybělit sluncem a potom je předají lidovým malířům, kteří každou opatří jménem, datem narození a úmrtí jejího vlastníka a dekorují květinovými či zvířecími symboly.
Dnes jich je v místní kostnici uloženo 1200 a další už nepřibývají, zdejší rodáci preferují zpopelnění…
Nesvlékli se ani po smrti
Kapucínská krypta pod kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie v Římě na Via Veneto skrývá ostatky asi 4000 mnichů, kteří zemřeli v období let 1525‒1870. Prvních 300 mrtvých do krypty přinesli již v roce 1631. Výzdoba přitom zahrnuje i několik celých koster oblečených do sutan.
Inspirací pro ni se údajně stala česká sedlecká kostnice.
