Cítím se pod psa. Venku je počasí, že by psa nehnal. Prostě zima, jako v psinci! Zůstanu doma, stejně po mě pes neštěkne…
Pes je patrně první zvíře, které začalo žít po boku člověka. K jeho domestikaci dochází nejspíš už před desítkami tisíc let. Ještě před slepicemi, ovcemi, kozami či turem.
Na rozdíl od dalších jmenovaných, ze psa člověk žádný užitek nemá! Ještě dlouho předtím, než pes začne lidem pomáhat při lovu, je pouto pouze citové – pes se zkrátka stává našim přítelem. Člověk miluje psa a pes miluje člověka.
Za ty dlouhé roky nám pes zdomácněl nejen na zahradě, na rohožce či na gauči, ale i v jazyce. Jenže tam je to s onou lásku trochu jinak…
Čtyřnozí chudáci
Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde! Dejte ale pozor – když budete někoho často urážet a ponižovat, bude zpráskaný jako pes. A když už na něj budete mít velkou zlost, tak zkusí jako pes!
Je vám ho teď líto a chcete ho odprosit? Snad jedině udělat psí oči. Ať vás ale ani nenapadne někoho zbít jako psa!
Proč zrovna psi ve všemožných úslovích tak ponižujeme? Vžilo se to možná ještě v dobách, kdy to se psy zrovna růžové nebylo. Člověk si psa nejdřív ochočí, pak se k němu ale na mnoha místech světa chová s opovržením. On je jeho pán, pes je mu podřízen!
Mnoho psů v minulosti žije ve špinavých psincích, mají tam zlé podmínky, dočkají se jen hrubého zacházení.
Pes je na žebříku úplně dole, takže když chceme nějakou věc či situaci hodně snížit, nehodí se ani pro psa! Do psího počasí by ani psa nevyhnal, po někom ani pes neštěkne, od jiného by si ani pes by kůrku nevzal.
Pozor, zlý pes!
Za nehezký obraz může i Bible. Podle ní je pes nečisté stvoření hodné opovržení, symbol chamtivosti, sobectví a hříchu! Znázorňuje zlou bestii, ďábla, ale i kacíře (nevěřící pes).
Odtud pochází i rčení nasadit někomu psí hlavu – uděláme to ve chvíli, když chceme člověka očernit, svalit na něj vinu.
Ve středověku se lidé psů velmi bojí, protože přenášejí smrtelnou vzteklinu. Kromě toho jsou spojováni se žravostí, nenasytností a agresivitou.
Proto jsme často mlsní jako psi, chodíme kolem něčeho jako hladoví psi, a když se s někým nepohodneme, tak se s ním poštěkáme.
A když už nám ujedou nervy, jsme vzteklí jako psi! Pes přeci kouše, je zlý a krutý, což někdy platí i o životě. Nedivme se tedy, že život je pes…
Psů není nikdy dost
I když postavení psů vzhledem ke člověku už se trochu změnilo, bohatá psí frazeologie ale žije dál. Ať chceme říct cokoliv, každou chvíli se nám tam nějaký pes připlete.
Když je někde nuda, tak tam chcípl pes. Když je tam ale až moc plno a živo, je tam lidí jak psů! Jídlo je studené jako psí čumák, nesezdaní spolu žijí na psí knížku, při problémech často hledáme, kde je zakopaný pes. A pokud nám něco neladí k sobě, je to každý pes, jiná ves.
Věříme, že pes, který štěká, nekouše, ale také že starého psa novým kouskům nenaučíš. I tady ale psům křivdíme, protože většina plemen je učenlivá po celý život!
Najdeme vůbec něco pozitivního? Možná jen, když je někdo věrný jako pes. Nebo aspoň když dělá psí kusy, protože s takovým člověkem je psina.