Slavie poráží Spartu 6:1. Píše se 1. listopadu 1901. Derby dvou pražských S má větší význam, než by se zdálo. Za prvé jde o nově vypsanou soutěž zbrusu nového Českého svazu fotbalového.

Za druhé na zápase sedí v první řadě budoucí československý prezident Edvard Beneš.

„Nepije, nekouří, netančí, nemá metresy, nevyhledává společnost, nehraje karty! Proboha, co tedy dělá?“ vyjadřuje se o Edvardu Benešovi (1884–1948) jeden národně socialistický poslanec.

Podobně to ví vidí i šéf agrární strany Antonín Švehla (1873‒1933), který si dokonce neodpustí poznámku, že s ním „je to s ním k čertu.“ U svých současníků pověst suchara už jako ministr zahraničí v letech 1918‒1935. „Věnuje se 18 hodin denně práci?

Jak to dokáže? To není možné,“ myslí si většina politiků jeho doby. Jeho asketický život nemohou skousnout.

Sokolem od šesti let

Beneš ale jednoho velkého koníčka má. Od mládí patří k velkým sportovcům. Hýbat se je pro něj stejně důležité jako dýchat. Je mu šest let, když vstupuje do Sokola.

„Celá rodina byla vychována sokolsky… I když mne život od sokolství odsunul, zůstával a zůstal můj poměr k sokolstvu stále stejný… Vyrostl jsem v Sokole a srostl s ním,“ vzpomíná jako aktivní politik v roce 1936. Vzorem jsou mu starší bratří, kteří dokonce postaví doma na zahradě hrazdu, aby mohli trénovat i mimo tělocvičnu.

Když v roce 1901 Edvard odchází z rodných Kožlan na studia na gymnázium v dnešní Londýnské ulici na pražských Vinohradech, je jasné, že sport ho bude provázet i tady. Přísní profesoři na gymnáziích ale nepatří mezi fanoušky mimoškolních aktivit.

Razí názor, že student se musí učit a na všechno ostatní má dost času až se zdárně popere s maturitními otázkami. Angažmá ve sportu proto zavání i vyhazovem ze školy.

Trochu jiný pohled má na věc Edvardův starší bratr Vojtěch Beneš (1878‒1951), který sám učí v Praze. Je proto jasné, že když Edvard najde útočiště právě u něj. „Nechceš hrát fotbal?“ nadhodí Vojta před Edvardem. Sám si tuhle hru oblíbil.

Slovo dá slovo a Edvard se díky Vojtově podpoře stává členem pražského fotbalového klubu Slavia.

Hraje pod pseudonymem

Edvard si ale uvědomuje nebezpečnost situace. Pokud to praskne, určitě přijde o prospěchové stipendium a co víc, bude si muset sbalit svých pět švestek. A to navzdory tomu, že není v A týmu. Céčko Slavie, za které nastupuje, nemá velké ambice.

Jeho úkolem je hlavně propagace fotbalu. Jezdí předvádět cvičné zápasy na venkov. I když na něj díky tomu není upřena příliš velká pozornost, stejně je to pro něj hra s ohněm. „Nesmí mě vyhodit ze školy. Budu hrát pod jiným jménem,“ vyřeší situaci mazaně.

Do sestavy proto nastupuje pod pseudonymy. Vystřídá různá jména od Königa přes Spolného až po Bělského, Novotného, Bergra nebo Šíchu. Hraje na levém křídle, kde využívá svůj rychlý běh.

„Měl jsem přebytek životní síly, musel jsem ji nějak vybíjet,“ popisuje důvod, proč tráví čas s mičudou. Sportovní aktivity ale nejsou jedinou věcí, kterou Edvard pije svým profesorům krev.

Provokuje i svými pokrokovými názory, propaguje třeba teorie Charlese Darwina (1809‒1882). Obzvlášť mu to dává „sežrat“ třídní profesor latiny Hrdlička.

Přijde o stipendium

I když slávistický dres obléká od primy až do sexty, v roce 1904 jeho sezónu předčasně ukončí zranění. „Jednou si při hře zlomil nohu. Bylo to zjara 1904. Tuším, že soupeř se jmenoval Horymír Vyšehrad. Omdlel a byl odvezen do nemocnice.

Když ho vzkřísili, byla jeho první otázka: Vyhráli jsme?“ popisuje Vojta Beneš soumrak bratrovy fotbalové kariéry. Věc ale neskončí jenom zraněním. Edvard tuší, že ve škole bude průšvih. Proto raději zůstává v nemocnici, a to celý měsíc a půl.

Jeho profesorům ale vrtá hlavou, kam jejich student zmizel a nechají ho hledat pomocí policie, která ho nakonec v nemocnici najde. „Hrál jsem fotbal,“ přizná se Beneš a nezdárného studenta nemine trest.

I jako premiant musí dělat zkoušky a platit školné po celý zbytek studia. Vypomůže mu opět bratr Vojtěch.

Fanouškem prý není

Slavii opouští v červnu roku 1904, kdy je přijat na univerzitu – prestižní pařížskou Sorbonnu. Není to ale jediný důvod, proč kopačky odloží.

Znechutí ho lidé kolem fotbalu: „Většinou mluvili a jednali hrubě, dokonce leckdy sprostě – a hlavně chodili po hře pít…. A to mě vlastně od hry odehnalo. Ne sama hra, ale prostředí, jeho vliv v té době.“ Loajalitu klubu ale zachovává.

Přesto jak sám říká,  nepatří k těm, kteří by v kotli za svůj klub vypustili duši: „Ne, fanouškem jsem nebyl. Bral jsem hru jako zajímavost.

Zkoumal jsem ji, bral jsem z ní naučení, a když jsem tak pozoroval mládence při hře, poznával jsem čím dál tím jasněji, že mezi ně nepatřím.“ Členské příspěvky Slávii ale platí pravidelně až do své smrti v roce 1948.