„Vznášela jsem se a vnímala pocit tepla a bezpečí, který mi dodával tlukot matčina srdce. Nudila jsem se, tak jsem se bavila cucáním palce.“
Na stránkách časopisů a na internetu lze najít tisíce vzpomínek lidí, kteří si pamatují zážitky z prvního roku života, narození a dokonce pobyt v děloze. Je to však možné?
Lze si pamatovat události z prvního roku života, okamžik narození anebo dokonce dobu před narozením? Ne, nelze.
Sejde z očí, sejde z mysli
Malé děti samozřejmě vzpomínky mají, jen ne takové, které by si pamatovaly v dospělosti. Zpočátku pouze jednoduché tvary a barevné kombinace, a většinou pouze jeden den.
Čelní lalok a hipokampus, tedy ty části mozku, které mají na starost dlouhodobou paměť, se vyvíjí přibližně tři čtvrtě roku po narození a signálem pro dosažení této mety je podle vývojového psychologa Jeromeho Kagana (*1929) například to, že dítě začíná postrádat rodiče, pokud se vzdálí na delší dobu.
„Ve věku pět měsíců platí, že sejde z očí, sejde z mysli. Nebudete pro ně plakat, protože si nepamatujete, že tu s vámi před chvíli byli,“ říká. Vědci se obecně shodují, že věk, kdy vznikají první vzpomínky schopné vydržet do dospělosti, je 3,5 roku. S rozptylem 1,5 roku oběma směry.
Kdo za to může?
Viníků je několik. Ukažme si na ně. Prvním jsou nedostatečně vyvinuté mozkové struktury. Mozek měsíčních dětí činí pouhých 36 procent velikosti mozku dospělého a plné velikosti dosáhne až kolem 13ti let.
Před třetím rokem je pro dítě vše nové a navíc nemá vytvořeny nástroje k rozlišování významu. Nerozezná co si má zapamatovat a co lze zapomenout. Důsledkem je neschopnost vědomě si vybavit cokoli, co se událo před 3. rokem věku, tzv. Dětská amnézie.
Ta je známa od roku 1893, kdy ji definuje psycholožka Caroline Milesová. Ani ve školním věku to však není o moc lepší. Třeba studie z roku 1999 odhalí, že většina jedenáctiletých si nedokáže vzpomenout na spolužáky ze školky.
Kolem 13. roku navíc dochází k tomu, co forenzní psycholožka Julia Shawová nazývá jarním úklidem: „Mozek ve velkém třídí a promazává nepotřebné informace, kterými je zahlcen z doby, kdy ještě nedokáže tak dobře odlišovat podstatné od nepodstatného.“
Utajená výpomoc
Zkrátka, konkrétní událost se odehrát mohla, dětský mozek si ji však nedokáže uchovat ve formě smysluplné vzpomínky. Chybí mu k tomu vhodné organizační a lingvistické nástroje. Proč jsou tedy mnozí přesvědčeni, že si to pamatují?
Mimo naši paměť existuje řada vnějších zdrojů. Staré fotografie, vyprávění rodičů.
Jakmile je jednou využijeme, mozek je za chodu zpracuje, zasadí do kontextu a do mezer v paměti tak, aby dávaly smysl a zakamufluje vše tak, abychom je příště vnímali jako vlastní vzpomínky.
„Není to vědomé rozhodnutí vzpomínajícího, ale spíše automatický proces. Jeho hlavní body se nazývají konfabulace a zapomínání zdroje informací,“ říká Shawová.
Paměť není fotka
Toto podsouvání vzpomínek je navíc snadnější než bychom si chtěli připustit. V roce 2002 prokáže experiment Kathryn Braunové a jejích kolegů jak snadné je falešnou vzpomínku z dětství podsunout jako vlastní.
Testovaným osobám je předložena upravená reklama Disneylandu s obrázkem Bugse Bunnyho, na základě které si většina účastníků „vzpomene“, jak si jako děti v Disneylandu s chlapíkem v kostýmu králíka potřásli rukou.
Což je nemožné, protože Bugs Bunny je postavička studia Warner Bros a v Disnelandu se nevyskytuje. Zkrátka, paměť není nahrávka a nepřehraje to, co se stalo. Je to mozaika, která se upravuje při každém přehrání. A pro vzpomínky z dětství to platí dvojnásob.