Rozpínavost Osmanské říše vrcholí. Na začátku 17. století už pohltila nejenom území dnešního Turecka, ale i Arabský poloostrov, sever Afriky a cíleně se snaží ukrojit i co největší díl Evropy.
K udržení mocného impéria je ale třeba nejenom rozsáhlý úřední aparát, ale především vojsko.
Když v roce 1618 v pouhých čtrnácti letech usedá po sesazení svého strýce Mustafy I. (1591‒1639) inteligentní a vzdělaný Osman II. (1604-1622) přes svoje mládí si uvědomuje, že se v janičářích skrývá velké nebezpečí.
Mladí rekruti dostávají plat, výměnou za to se ale nesmějí ženit a opustit kasárna (později dojde ke zrušení tohoto pravidla). To ale není zdaleka všechno…
Snaha o silnou vládu
Čtyři roky podstupují výcvik v boji s lukem a šavlí. Na jeho konci se z nich stávají nelítostní bojovníci do písmene plnící rozkazy velitelů. Jejich armáda podléhá přímo sultánovi. Moc elitních bojovníků ale postupně roste.
Ovládnou státní správu, bohatnou a stávají se nezanedbatelnou silou a Osman II. to nepřehlíží. Nelíbí se mu to a touží se prosadit jako silný a schopný vládce. Za pomoci vojska houževnatě brání hranice své říše před perskými Safíovci.
Rozhodne se také vyslyšet žádost Sedmihradska o pomoc a vyrazí na výpravu do Polska. Sedmihradský kníže Gábor Bethlen (1580‒1629) totiž povstal proti Habsburkům, kterým poslal pomoc polský král Zikmund III. Vasa (1566‒1632). Sultán si ale uřízne ostudu.
Zavírá centra odporu
„Je to zbabělec,“ odfrknou nespokojeně janičáři, když se roku 1621 po bitvě u Chotynu (na dnešní Ukrajině) potupně vracejí po podepsání mírové dohody zpátky domů.
K rozjitření jejich nespokojenosti přispěla i chladná zima na počátku roku 1621. V Konstantinopoli zavládly na 15 dní mrazy, průliv Bospor a říční údolí s přístavem Zlatý roh se ocitly pod ledem.
Lodě se zásobami nemohly přistávat a následkem toho propukl hladomor. Sultán ovšem chce janičářské povýšenosti udělat přítrž. Vidí, že vojáci už jsou věrní jenom měšci naditému penězi a výhodám svého stavu, ne jemu jako panovníkovi.
Přikročí proto k radikálnímu činu. „Zavřete kavárny,“ nařídí. Právě tato místa tvoří centra janičářského odporu proti vládě.
Strýc už se nemusí bát
Zároveň se netají tím, že chce elitní jednotky zrušit. „Naše říše potřebuje novou, modernější armádu,“ domnívá se. Dodává ještě, že také loajálnější.
Při budování nových vojenských struktur chce vsadit na věrnější anatolské sekbany, žoldnéře z řad osmanských rolníků. Zavřením kaváren a snahou o zrušení jednotek způsobí mezi janičáři obrovské pobouření.
„Tohle si nenecháme líbit!“ shodují se rozzuření janičáři a přímo v paláci zorganizují převrat.
Mladého vládce nechají uvěznit ve věži v Yedikule a 20. května 1622 ho uškrtí. Ucho mrtvého pak pošlou Mustafovi I., který se už nemusí bát svého synovce Osmana II. a opět se ujímá vlády (předtím jako sultán vládl v letech 1617‒1618).
