Ceremoniál spojený s uložením ostatků své matky Kunhuty Uherské bere Český král Václav II. (1271-1305) tak trochu jako generálku na přípravu vlastního pohřbu.

„Pohřební průvod vyšel z Pražského hradu, pokračoval přes dnešní Malou Stranu, Juditin most až na Staré Město ke kostelu sv. Františka,“ líčí současní historikové Dana Dvořáčková Malá a Jan Zelenka okázalý průběh akce.

Tělo provázejí řeholníci, tedy větší bratři, zřejmě premonstráti a cisterciáci a také menší bratři, minorité. Následují kněží, všichni královně vdově zpívají na poslední cestu píseň Smiluj se, pane.

Znalosti pohřebních zvyků si pak znovu procvičí při několika smrtích svých blízkých včetně manželky a tchána. Svoji vlastní smrt ale chce mít plně pod kontrolou.

Když cítí, že mu tuberkulóza ukrajuje poslední dny jeho života, usadí se ve staroměstském domě zlatníka Konráda. Na Pražském hradě zničeném požárem pobývat nemůže.

Přání nesplní

Pošle pro kněze a zbraslavského opata.

„Dejte sloužit mši hned, jak moje duše opustí tělo,“ přikáže mu.  Bohoslužbu za mrtvého má celebrovat jeho přítel Heidenrich. Když 21. června 1305 ráno naposledy vydechne, nejdříve ho oblečou do korunovačních šatů a přiloží korunu, jablko, prsten a žezlo. Nesplní mu tak poslední přání, že chce být pohřben v prostých šatech.

Zpívají žalmy 

V Konrádově domě ho vystaví v místnosti lemované drahocennými látkami. Koná se vigilie (noční bdění při modlitbách) a pak tělo nesou pražskými ulicemi. Na čele průvodu jdou duchovní, za nimi šlechta a všechno uzavírají naříkající.

Hned odpoledne odpluje smuteční loď s ostatky po Vltavě na Zbraslav. Kněží je převezmou a v noci u mrtvého zpívají žalmy. Uloží ho potom do hrobky v právě budovaném chrámu Panny Marie.