Samurajové bývají považováni nejen za symbol bojové zdatnosti, ale také za muže vytříbených morálních zásad. To vše dokázali účastníci slavného sacumského povstání, které skončilo bitvou hrstky odvážných proti mnohonásobné přesile.

Feudální Japonsko mělo mnoho tradic a pevných pravidel, jimiž se řídil společenský život, a dobrovolně si udržovalo izolaci od západního světa. Když ale v roce 1887 nastupuje na trůn císař Meidži (1852–1912), začíná se všechno měnit.

Panovník vidí, že Japonsko už nemůže pokračovat ve starém způsobu života, pokud se chce vyrovnat vyspělým zemím. A tak zavádí největší reformy, k jakým kdy v zemi došlo.

Konec staletých tradic

Císař začíná postupně zbavovat vlivu také samuraje, bojovníky věrné svému pánu a řídící se přísným morálním kodexem, zvaným bušidó. Samurajové byli odjakživa vyznavači staletých japonských tradic. To vše se nyní začíná prudce měnit.

A samurajové začínají být nespokojení. Odpor proti císaři se soustřeďuje především v knížectví Sacuma na ostrově Kjúšú. Tam nacházejí útočiště stárnoucí samurajové, kteří ztratili práci, postavení, a tím i smysl života.

Knížectví plné rebelů

V čele knížectví Sacuma stojí Takamori Saigó (1828-1877), kterému se později začne říkat Poslední samuraj.

Zpočátku zastává významné postavení u císařského dvora, ale na protest proti reformám rezignuje na všechny funkce a vrací se do svého knížectví.

Tam zakládá soukromou akademii Šigakkó a dělostřeleckou školu, v nichž nachází uplatnění řada z propuštěných samurajů. Obě instituce cvičí své studenty v boji i taktice.

Během krátké doby samurajové ovládají celé knížectví, které se tak fakticky osamostatňuje od ústřední tokijské vlády.

Nedobrovolný vůdce povstání

Toho se samozřejmě císař musí obávat. Vysílá do Sacumy válečnou loď, aby zkonfiskovala veškerou munici, a v zárodku tak potlačila jakékoli myšlenky na vzpouru v řadách dobře vycvičených samurajů.

To má ovšem naprosto opačný účinek, protože to naopak povstání vyvolává. Samurajové otevírají zbrojnici a zbraně si rozdělují dřív, než je stačí získat císařská armáda.

V následujícím období stovky posluchačů Saigóových škol podnikají útoky na další zbrojnice, takže jsou brzy skvěle vybaveni. V tu chvíli i sám Saigó uznává, že je mu souzeno postavit se do čela rodícího se povstání.

Obléhání hradu Kumamoto

Takamori Saigó chce předejít intervenci císařských vojsk, a proto rozhoduje, že se spolu se svými muži vydá do Tokia, aby tam vše vysvětlil a jednal o úpravě reforem.

Po cestě se samurajové dostávají do konfliktu s posádkou hradu Kumamoto, vedenou generálmajorem Tatekim Tanim. Ten má k dispozici čtyři a půl tisíce mužů a hrad je považován za nejlépe opevněný v celém Japonsku.

Sacumských samurajů je dvakrát tolik, nějaký čas hrad obléhají, ale nakonec neuspějí. Mají vážnější starost.

Marný dopis pro prince

Na místo se totiž dostavuje velká císařská armáda. Její generál Jamagata Aritomo přechází do útoku na návrší Tabaruzaka, kde bitva s povstalci trvá osm dní na deset kilometrů široké linii. Saigó je zoufalý.

Takhle si to všechno vůbec nepředstavoval. Píše dopis princi Arisugawovi Taruhitovi, formálnímu veliteli armády, v němž se snaží vše urovnat a vysvětluje, že si povstání nepřál a že nehodlá svrhnout vládu, kterou přece sám pomáhal budovat. Vláda s ním ale jednat odmítá a rozhoduje se povstání potlačit silou.

Poslední bašta povstalců

Další a další jednotky útočí na zadní voj sacumské armády u Tabaruzaky. Tato bitva vejde do dějin jako jedna z nejlítějších řeží této doby. Na každé straně oplakávají na 4000 mrtvých.

Nové střety s císařskou armádou snižují počty povstalců i v následujících týdnech po jejím skončení. Zatímco v únoru bojovalo ještě na 25 000 sacumských samurajů, v srpnu už bychom jich napočítali sotva tři tisíce.

Řada jich už buď zahynula v boji, vzdala se, nebo spáchala rituální sebevraždu seppuku. Nakonec se armádě podaří zatlačit povstalce na horu Širojama nad městem Kagošima. V tuto chvíli císařská vojska převyšují povstalce v poměru 7 : 1. Na hoře Širojama zůstává v obklíčení už jen Saigó a 500 jeho nejvěrnějších.

Místo mušket dojde na meče

Ve chvíli, kdy začíná slavná bitva o Širojamu, je už poměr sil neuvěřitelný.

Zatímco císařský velitel Sumijoši Kawamura disponuje 30 000 vojáky s puškami, kulomety i děly, rebelujících samurajů v čele s Takamorim Saigóem zůstaly tři, nanejvýš čtyři stovky.

Navíc jsou zcela odříznuti od možností zásobování, takže se jim nedostává munice a musejí se vzdát podpory střelných zbraní. Taková bitva se zdá být předem ztracena. Samurajové vědí, že palebnou silou se protivníkovi nemohou rovnat.

Ale mají něco, co císařští vojáci spoléhající na moderní techniku mít nemohou – tradiční výcvik v boji muže proti muži.

Nejvyšší oběť pro druhy v boji

Samurajové i v tak malém počtu náhle překvapivě přecházejí do protiútoku. Samurajské šermířství slaví úspěch a organizovaná bojová linie císařských šiků se rozpadá. Ne však nadlouho. Každý padlý samuraj znamená nenahraditelnou ztrátu obránců.

Po nějaké době se císařské armádě podaří odpoutat z přímého boje a pak už si dává pozor, aby si nebezpečné muže s meči nepustila blíž. Samurajové v tu chvíli znovu prokazují, že stále ctí své posvátné morální zásady.

Aby umožnili svým druhům se stáhnout, vystaví se někteří z nich dobrovolně smrtící palbě kulometů Gatling.

Touha po čestné smrti

Sacumské povstání se chýlí ke konci. Staří samurajové vědí, že prohráli. Ti, kteří zbyli, nasedají na koně, nasazují si slavnostní přílby a odvážně defilují před nepřítelem, aby získali poslední ránu a zemřeli se ctí.

Císařským vojákům se ale příčí střílet na bezbranné starce. Samurajové si v tu chvíli získávají respekt svých nepřátel. Ale bitva už nemůže skončit a v sedm hodin ráno 24. září 1877 jsou všichni samurajové mrtví.

Smrt z rukou věrného přítele

Sám Takamori Saigó je smrtelně raněn do stehenní tepny a jeho nejbližší spolubojovníci ho ukrývají v lesích.

Podle legendy zde spáchal rituální sebevraždu, aby ho nepřátelé nemohli zajmout, podle dochovaných důkazů však zřejmě nic takového učinit nestačil, protože svému zranění podlehl.

Jeho blízký přítel Beppu Šinsuke mu jen pak uťal hlavu, jak velela samurajská čest. Sám pak vyšel vstříc císařským vojákům a i on našel svou smrt.

Takamori Saigó se stává významnou postavou japonských dějin a i sám císař Meidži mu uděluje posmrtnou milost.