„Jestli je krásné počasí, jestli prší, já už mám vygumováno. Můj rituál od doby, co mi umřela žena, je ráno sebevražda, odpoledne pivo a pak celkem čtyři piva a tak až do večera…“ říká spisovatel Bohumil Hrabal. Samota se stává jeho věrným přítelem.

„Když to snesou obyčejní lidé, tak pan Hrabal to musí snést také,“ komentuje své neduhy a deprese spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997). Poté, co roku 1987 umírá jeho žena Eliška, se jeho stav rok od roku zhoršuje.

Pořád chodívá do hospody, ale už nemá chuť se pouštět do debat. Dobře se cítí jenom s nejbližšími přáteli.

„Pokud byste mu snad chtěli udělat radost a nechat si podepsat některou z jeho knížek nebo dokonce pivní tácek U Zlatého tygra (pražská hospoda, kam Hrabal rád chodíval), nedělejte to.

Vím totiž úplně přesně, kam by vás poslal,“ varuje v roce 1996 zájemce o kontakt se spisovatelem jeho přítel, publicista Václav Kadlec.

Kočky a hospoda

Spisovatel se nejraději vyskytuje ve společnosti svých koček v milovaném Kersku na Nymbursku. Za mňoukající smečkou, která má jednu chvíli dokonce 24 tvorů, jezdí v roce 1996 každý den. Ve svém pražském sídlištním bytě jenom přespává.

Trápí ho bolesti hlavy, přibývají i potíže s klouby a šlachami. Čas od času proto musí do nemocnice Na Bulovce. Trpí ovšem nejen tělesně. „Hrabal byl v podstatě velmi osamělý člověk a po smrti své ženy žil tristním způsobem.

Jeho denní režim byl Kersko-hospoda, Kersko-hospoda,“ říká Tomáš Mazal, jeho životopisec.

Kdo mává ze hřbitova?

Na přelomu let 1996 a 1997 má k něm nejblíž profesor Pavel Dungl, přednosta ortopedie v nemocnici Na Bulovce. Zimu totiž spisovatel tráví právě zde, na klinice, v pátém patře, v pokoji číslo 11. Léčí si naražená žebra a kyčelní kloub.

V pondělí 3. února 1997 k němu Dungl přijde jako obvykle. „Jak ses vyspal?“ ptá se ho. „Vyspal, vyspal…“ zabručí Hrabal. „Dneska na mě Hlaváček mává.“ „Cože?“ vyděsí se lékař. „Hlaváček na mě mává ze hřbitova, zve mě k sobě,“ opakuje Dunglovi spisovatel.

„Prosím tě, Bohoušku, neveď takové řeči. Já teď musím na poradu, pak hned přijedu zpátky a budeme si povídat, kdo na tebe a čím mával,“ odpoví mu lékař a odchází. Jeho porada probíhá vždy mezi půl desátou a půl jednou. Dnes ale spěchá s návratem.

Nejde o nešťastnou náhodu

Autem přijíždí ke klinice. Vtom se ozve nečekaná rána. Tři metry od auta dopadne tělo. Lékař Dungl vyskočí z auta a běží rychle k němu. Má vzpažené ruce, tváří k zemi.

„A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela,“ vzpomíná po letech Dungl. „Vzali jsme ho na nosítka, přenesli dovnitř, ale všechny oživovací pokusy byly marné. Na místě byl mrtvý,“ dodává lékař ke smutnému konci svého pacienta.

Potvrzuje, že v Hrabalově případě sebevražda nebyla momentálním hnutím mysli. Nešlo zřejmě ani o nešťastnou náhodu. Později se totiž vyrojily spekulace, že Hrabal spadl, když krmil z okna holuby.

Vystaví si schůdky z knížek

Během svého nemocničního pobytu Hrabal připomíná svého oblíbeného ruského básníka Sergeje Jesenina (1895–1925).

„To byl gigant, všechno, co považoval za nutné, napsal, a také všechno rozházel, rodinné jmění propil a pak přijel na svůj statek a oběsil se. To byl konec důstojný velkého literáta,“ říká o něm.

„Pokud se i on pro sebevraždu rozhodl, byl to naprosto uvážený čin,“ říká o Hrabalovi Dungl. Důkazem je podle něj i to, že si vystavěl schůdky z knížek, aby dosáhl na okenní parapet.