Jako první se na pěstování svěže zelené rostliny vrhnou kláštery. I když ji máme spojenou hlavně s pivem, kterému dodává hořkou chuť i aroma, spoléhá na ni také lidové léčitelství.
Chmel, který roste v naší zemi, je přitom celosvětově považovaný za jeden z nejkvalitnějších!
Pivo, neodmyslitelně patřící k lidským dějinám a českým zemím vůbec, je pozoruhodný nápoj se zajímavým příběhem. Jednou z nejznámějších rostlin, která pivům dodává chuť a používá se také k jejich konzervaci, je chmel.
Kromě typické hořké chuti přináší rovněž aroma s ovocnými, květinovými nebo třeba citrusovými tóny. Ale i když má mnoho lidí zažitou myšlenku „chmel = pivo“, jeho použití je mnohem širší a také historie jeho pěstování je zajímavá a barvitá.
Tajemství starořímské kuchyně
Původní chmel pravděpodobně pochází z Asie, některé prameny uvádějí Čínu, jiné například Mongolsko. V Evropě se později vyskytují odlišné druhy. Traduje se, že už v antickém Římě si lidé pochutnávali na mladých chmelových výhoncích a používali chmel v kuchyni.
Zdroje se přitom odvolávají na starověkou encyklopedii Naturalis historia, kterou napsal římský válečník a filozof Plinius starší (?23-79), ale není jisté, zda rostlina, o které zde hovoří a která bývá za chmel považována, skutečně chmelem doopravdy je.
Autor se navíc výslovně nezmiňuje o tom, že by byl chmel používán v kuchyni starověkého Říma.
Klášterní poklad
První doložené pěstování chmele pochází z 8. století z regionu Hallertau v Bavorsku, ale zmínka o jeho použití v pivovarnictví v této evropské oblasti je až z roku 1079. O chmelnicích se však přitom dočteme už v závěti franského krále Pipina III. Krátkého (714-768), který v ní pozemky s chmelem přenechává klášteru Saint-Denis ve Francii.
Chmel v raných dobách roste a je obhospodařován zejména na klášterních pozemcích. Stejně jako na území dnešního Německa se v tomto období pěstuje také v Čechách a dokonce snad i níže na Balkáně a odtud se rozšíří dále do Evropy.
Na Žatecku, významné české chmelařské oblasti, se tato rostlina pěstovala už v polovině 9. století, což ho zařadilo mezi regiony s nejranějším pěstováním chmele.
Nadšení i odpor
Někdy se jako první historický pramen o spojení piva a chmele uvádí známá německá benediktinská abatyše, filozofka a léčitelka Hildegarda z Bingenu (?1098-1179), která ve svých spisech kromě jiného dále tvrdí, že chmel rozesmutňuje duši člověka a zatěžuje jeho vnitřní orgány.
Před chmelem je pivo ochucováno a konzervováno kombinací široké škály hořkých bylin a květin, včetně pampelišky, lopuchového kořene nebo vřesu (gruit).
Věří se, že tradiční bylinné kombinace v gruitu jsou opuštěny, když se zjistí, že piva s chmelem jsou méně náchylná ke zkažení.
Zelené zlato z Čech
O rozšíření chmele v českých zemích se významně zasadil císař Karel IV. (1316-1378), který také vydal dekret na podporu jeho pěstování a zakázal pod přísnými tresty vývoz české chmelové sadby do zahraničí.
Chmel se v té době nejenom u nás, ale i jinde v Evropě přesouvá z klášterních pozemků také na pozemky soukromých osob. Většina českých chmelnic je ale zpustošena během třicetileté války a k jejich obnově dochází až v 18. století.
V zámoří začnou s „chmelovým hospodařením“ okolo roku 1630 angličtí a holandští usedlíci a nejprve se jejich činnost soustředí hlavně v okolí New Yorku a v dnešních státech Kalifornie, Oregon a Washington.
Potřeba mnoha pracovníků v době sklizně chmele však přináší po celém světě problémy. Každou sezónu přijíždějí na chmelnice celé rodiny a pomáhají i ty nemenší děti, jejich životní podmínky během tohoto období jsou však otřesné a vyvolají řadu skandálů.
Teprve počátkem 20. století přicházejí první stroje na mechanizovanou sklizeň chmele.
Specifické podmínky
I když je pěstování chmele rozšířeno napříč světem, vyžaduje tato popínavá rostlina příznivé podmínky.
Jde nejenom o půdu a klima, ale protože dorůstá průměrné výšky až 3 až 5 metrů (někdy ale až 10 metrů), například i o podporu, vyrobenou ze strun či drátů, která umožňuje rostlinám zdravý růst s dostatkem slunečního světla a ochranu před větrem.
Samčí a samičí květy se vyvíjejí na samostatných rostlinách, i když se výjimečně vyskytne exemplář, obsahující květy obojí. Na chmelnicích se však pěstují pouze samičí rostliny. Zralé šištice se sklízejí na konci léta, většina sklizně se přitom suší.
Obsahují alfa a beta hořké kyseliny, z nichž první dodávají pivu typickou hořkost a ty druhé aroma. Chutě a vůně chmele jsou různé, dle odrůdy a dokonce i oblasti, ze které chmel pochází a proto se některé používají na chuť a jiné kvůli vůni.
Český chmel, pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko), patří k nejkvalitnějším na světě a bývá také označován za zelené zlato.
Odrůda Žatecký poloraný červeňák získal od Evropské unie ochrannou známku a jako Žatecký chmel je velmi žádaný po celém světě.
Další využití chmele
Kromě piva se chmel používá třeba v bylinných čajích nebo v nealkoholických nápojích. Mladé výhonky chmele nacházejí v gastronomii podobné využití jako chřest a mají vysoký obsah minerálních látek i vitamínů.
Chutnaly prý už ve středověku, kdy patřily mezi vybrané lahůdky a objevovaly se hlavně na šlechtických stolech. Rostlina má své místo také v lidovém léčitelství, kde je lékem hlavně na úzkosti, nespavost, neklid a také na kožní i trávicí problémy.
Oceňují se rovněž její antibakteriální účinky. Pro moderní medicínu je zajímavá z hlediska hormonální substituční terapie a probíhají výzkumy, které by mohly přiblížit možnosti jejího využití pro úlevu od problémů, souvisejících s menstruací.
