První náznaky diplomatického protokolu se objevovaly už ve starověkých říších. Šlo například o různá pravidla užívaná při mezistátním jednání. Slovem diplomas se ve starověkém Římě označovaly cestovní propustky, později hlavně privilegia, smlouvy a dokumenty.

Středověká diplomacie se odehrává především za účasti byzantských císařů, kteří udržují čilé styky jak s Římem jako centrem katolické církve, tak i s mnoha městskými státy v Itálii. Objevují se pojmy konzulát a konzul, rodí se raná podoba diplomacie.

Rejdy intrikána

Významným přelomem v mezistátních jednáních se ovšem stává působení kardinála Armanda Jeana du Plessis de Richelieu (1585–1642), který roku 1626 na francouzském královském dvoře Ludvíka XIII. (1601‒1642) vybuduje první ministerstvo zahraničí.

Dlužno dodat, že k tomu používá spoustu i nečestných zákulisních intrik.

Proslaví se plesáním

Diplomatický protokol ale svoji moderní podobu dostává až v roce 1815 na Vídeňském kongresu.

Mírové jednání, jež se odehrává v rakouské metropoli po skončení napoleonských válek pod taktovkou státního kancléře Klemense Metterrnicha (1773‒1859), se proslaví hlavně každodenními plesy ve významných šlechtických salonech.

Kromě toho se ale během kongresu zrodí také podrobná pravidla, týkající se udělování diplomatických hodností a jejich hierarchie.