Když se valí na pobřeží obrovská vlna tsunami, většinou přináší zkázu, smrt a zmar. Může vůbec někdy přinést něco pozitivního? Kupodivu ano. V roce 2004 pomůže rozluštit jednu z archeologických záhad.

Slavný Pobřežní chrám v indickém Mahabalipuramu (Tamil Nadu, jihovýchod Indie) nechá vybudovat pálavský vládce Narasimhavarman II. (690–728).

Podle legendy by však měl být částí celého komplexu staveb, což potvrzují i námořníci, kteří místu odnepaměti říkají Země sedmi pagod.

Britský astronom a cestovatel John Goldingham (1767–1849) v roce 1798 píše: „Traduje se zde legenda o městě zasvěceném bohu Višnuovi, které prý bylo tak krásné, že bůh Indra začal žárlit a poslal záplavu, jejž ho za jediný den pohltila.

Místní rybáři se dušují, že je to pravda a vypráví mi o chrámech, třpytících se ve vlnách.“

Ač je příběh o šesti potopených chrámech dlouho považován za báchorku, v dubnu 2002 společný tým Vědecké výzkumné společnosti v Dorsetu (SES) a indického Národního oceánografického instutu (NIO) narazí půl kilometru od pobřeží, na stopy ruin ležících v hloubce sedmi metrů.

A když 26. prosince 2004 zasáhne pobřeží jedna z nejděsivějších tsunami v historii, očití svědkové tvrdí, že poté, co moře před příchodem vlny ustoupilo téměř 500 metrů, zahlédli na dně dlouhé kamenné zdi.

Když se pak vlna přižene, sice zdi opět zatopí, smete z nich však staleté nánosy usazenin a vystaví je badatelům v plné kráse. O tom, že legenda říká pravdu, už nemůže být pochyb.

Hned v březnu se do dalšího rozsáhlého průzkumu pouští potápěči indického námořnictva. Mapují ruiny a vynášejí na povrch kamenné bloky i keramiku. „Všechny dosud získané artefakty odpovídají stylem i stářím Pobřežnímu chrámu,“ potvrdí vědci.

Postupně jsou odhaleny pozůstatky dvou chrámů a průzkum pokračuje. Vědci odhadují, že stavby pohřbila ve 13. století tsunami, jejíž ničivé stopy lze nalézt téměř po celé délce východního pobřeží Indie.