Golden Gate Bridge. Ikona San Francisca a jedna z nejfotografovanějších staveb světa. Těžko se věří, že tenhle 2,7 kilometru dlouhý oranžovočervený most slouží lidem už skoro 85 let.

Stavitel Joseph Strauss a inženýr Charles Ellis vytvořili prakticky nesmrtelnou ikonu.

A to i přesto, že se na začátku stavby, v roce 1933, museli potýkat s nepřízní veřejnosti i armády, náročnými přírodními podmínkami a do té doby téměř neznámými stavebními problémy.

NÁVRH ZA 25 MILIONŮ DOLARŮ

Joseph Strauss stavěl před Golden Gate jen krátké sklápěcí mosty, ale když město San Francisco vypsalo konkurz na projekt mostu přes úžinu, mezi kterou jezdily trajekty, které už ale potřebám města nestačily, věřil si, že může uspět.

Nabídl, že přemostí úžinu s prudkými nárazy větru, mlhami a silnými proudy, navíc na okraji geologického zlomu, za desetinu ceny oproti konkurenci – 25 milionů dolarů.

Těch, kteří tvrdili, že je to nesmysl a stavba se nezdaří, byla řada. Mezi nimi i armáda, která se obávala, že pokud se most zhroutí, zablokuje celý přístav. Strauss si ale prosadil svou a najal tým zkušených architektů, aby most vyprojektovali.

Jednoho z nich, Charlese Ellise, ale brzy propustil s tím, že stavbu svými návrhy prodražuje. Ellis se ale nevzdal a pracoval na mostu dál bez nároku na odměnu. Na zásluhy za jeho konstrukci si musel počkat až do roku 2007, skoro padesát let po své smrti.

NEVÍDANÁ BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ

Strauss na stavbě, která probíhala od 5. ledna 1933 až do května 1937, zavedl řadu do té doby nevídaných bezpečnostních opatření, jako byla jistící lana při práci ve výškách přes 200 metrů, vyztužené ocelové přilby, ochranné obleky, respirátory a záchranná síť natažená pod mostem.

Ta zachránila 19 dělníků, kteří při stavbě z mostu spadli. Jedna velká tragédie se však na mostě přeci jen odehrála – s dvanácti dělníky se utrhla plošina, která protrhla i síť. Deset z nich pád do moře z výšky sedmdesáti metrů nepřežilo.

Další dělník zemřel při pádu jeřábu a stavba mostu si tak vyžádala celkem 11 životů.

Stavitelé se museli potýkat také s náročnými přírodními podmínkami – husté mlhy a silné vichry a proudy v úžině vyžadovaly, aby most byl nadstandardně pevný – jeho základy o velikosti fotbalového hřiště tak budovali potápěči v hloubce až dvaceti metrů se zásobami kyslíku vždy jen na dvacet minut.

Přesto i tuhle překážku nakonec zdolali. A základový oranžovočervený nátěr se lidem během stavby tak zalíbil, že mostu nakonec i zůstal – a s jeho viditelností byla spokojená i armáda.

Ve své době nejdelší visutý most na světě už od té doby o své prvenství přišel, ale svou nadčasovostí zřejmě lidi hned tak fascinovat nepřestane. Kvůli absenci zábradlí ale bohužel přitahuje také sebevrahy.

Skokem do zálivu z výšky dvacetipatrového domu už ukončilo svůj život více než 1400 lidí.