„Po smrti bratra vašeho, jenž dobrovolně ustanovil nás dědicem zemí svých, vás za příčinu nešlechetnosti a provinění vašich naprosto vydědil,“ píše Přemysl Otakar II. svému bratranci Filipovi Sponheimskému.
Společně s jeho starším bratrem Oldřichem připravil Filipa o dědictví. Českému králi se tenhle krok ale ještě vymstí…
Na začátku prosince 1268 přijíždí do Poděbrad delegace Oldřicha III. Sponheimského. Jako bezdětný zde ustavuje českého krále Přemysla Otakara II. (kolem r.
1233–1278) svým univerzálním dědicem „zemí, majetků i lén či jiných statků“. Platnost dokumentu odsvědčí několik lidí včetně brněnského probošta Konráda, se kterým smlouva počítá jako s „královským zmocněncem pro korutanské záležitosti“.
Oldřich přitom z poslední vůle zcela vynechává svého mladšího bratra Filipa (asi 1220–1279). Vztahy sourozenců jsou ostatně většinou na ostří nože… Oldřich ale ve smlouvě rozdává něco, co mu nepatří – Korutany jsou totiž říšským lénem.
Z pohledu práva je tak poděbradská smlouva sporným dokumentem, a to navzdory svědkům, kteří ji podepsali.
„Především chybí jakákoliv zmínka o souhlasu římského krále, ať Richarda, či Alfonse (Alfons X. Kastilský, který si také nárokoval římský trůn – pozn. red.), neboť po formální stránce jen hlavě Říše náleželo stvrdit převod vévodského léna,“ uvádí současný český historik Josef Žemlička.
Neomaleně vyděděn
„I pokud by tak řečený diplom Viléma Holandského (římského krále – pozn. red.) z let 1249 a 1251, zakládající Filipovo spoludědické právo ke Korutanům, byl (nejspíše Filipovým) podvrhem, ani jako duchovního by jej to nevylučovalo z rozhodování o dědictví,“ upozorňuje Žemlička na úplné vyloučení Filipa Sponheimského z jednání.
Oldřich chystá smlouvu bez bratrova vědomí a navíc podle Žemličky „jejím zněním byl Filip dost neomaleně vyděděn“. Navíc se nikde v textu smlouvy nemluví konkrétně o vévodství, ale jenom o souboru anonymních lén a zemí.
Na Korutany a Kraňsko, kde se Oldřich zabydlel díky svému sňatku s Anežkou Meránskou, totiž míří nároky i dalších vlivných rodů a mnohá města patří mezi církevní léna (Bamberk, Salcburk, Gurk, Aquileia).
Události dostávají spád, když korutanský vévoda 27. října 1269 zemře. Hned poté na základě poděbradské smlouvy vznáší Přemysl Otakar II. své nároky. Jiní to ale vidí odlišně.
Salcburský letopisec tvrdí, že „nenáležitě“ zabral Korutany i se salcburskými lény, ale „pravým dědicem a pánem země“ je Filip. Sotva Oldřichovo tělo vychladlo, Filip se o svá dědická práva hlásí.
Přemysl se ale o Korutany nenechá připravit. „Stěžujete si, že vám křivdu činíme, ježto sám zavinil jste, o co nyní mezi námi a vámi nesnáze jest,“ obviňuje Přemysl Otakar II. Filipa v dopise z 1. dubna 1270.
Rozpíná se od severu k jihu
Naznačuje mu, že se jeho případné vojenské odpovědi nebojí: „Chcete-li se přidružiti k nepřátelům našim, užívejte vůle své…“ Samozřejmě i on se prý zařídí po svém a požádá o pomoc zase své přátele. Nakonec dosáhne svého, Filipův odpor zvládne.
Může si tak ke svým zemím přičlenit nejenom Korutany a Kraňsko, ale také Furlánsko (sever dnešní Itálie kolem Udine).
Když totiž zemřel aquilejský patriarcha Řehoř de Montelongo (†1269), situace využil Oldřich III. Sponheimský a chránil aquilejská práva. Filip se na základě bratrova doporučení ucházel o uvolněný post.
Díky nátlaku českého krále, který zastává honorární funkci číšníka aquilejského kostela, je také zvolen patriarchou. Vzhledem k tomu, že Filipa ještě nepotvrdil papež, ujímá se ale nyní role ochránce aquilejské církve sám český král.
Do klína mu tak spadne správa Furlánska a okolí Pordenone. Jeho panství se teď rozprostírá od severu Evropy až na jih.
Nepřítel má záminku
Jeho obrovská říše začíná být mnoha lidem trnem v oku. Ke zlomu dochází roku 1273, kdy po benevolentním Richardu Cornwallském zvolí kurfiřti za nového římského krále Rudolfa Habsburského (1218–1291).
Silného panovníka Přemysla nechtějí, Rudolf jim vyhovuje více – považují ho za slabou loutku. Mýlí se. Ve skutečnosti je Habsburk ambiciózní a chce prosadit svůj rod. Přemyslova rozpínavost v něm budí závist.
Roku 1274 proto českého krále na říšském sněmu obviní z toho, že si babenberské a sponheimské državy svévolně přisvojil. Nedokonalou smlouvou z roku 1268 tak dal Přemysl Otakar II. Rudolfovi do ruky mocnou právní zbraň proti sobě.
Vede k dlouhodobým sporům mezi nimi a nakonec i k Přemyslově zkáze v bitvě na Moravském poli roku 1278.