Válečník přináší dvě useknuté hlavy. Drží je za slepenec zakrvácených vlasů. Svoji kořist pyšně ukazuje veliteli Tamerlánovi. Ten spokojeně pokývne: „Hoď je na hromadu.“ Pyramida z lidských ostatků se vrší. Jedině krvavé divadlo těm isfahánským darebákům ukáže, kdo je tady pánem!
Kam vstoupí, tam budí hrůzu. Tatarský vůdce a dobyvatel Tamerlán nebo také Timur Lenk (1336–1405) se v roce 1378 dostává až na území dnešního Íránu.
„Useknout hlavy,“ nařizuje svým mužům, když přehlédne zajaté povstalce z íránského Isfahánu. Z hlav 70 000 povražděných obyvatel města poručí postavit pyramidy. Dobyvatel za sebou nechává spálenou zemi.
Persii si podmaňuje v roce 1387, rok poté i území dnešního Turkmenistánu. Jenže mezitím se silným panovníkem a vojevůdcem stal i Tochtamyš – vládce, který ho kdysi žádal o pomoc. Ukazuje se, že i on vyniká vojenskými schopnostmi.
Vládne Zlaté Hordě, zbytkům mongolské říše ve střední Asii, která si podmaní i ruská knížectví. „Nikdo nemůže být mocnější, než já,“ míní Tochtamyš. Konkurenci vedle sebe nesnese. Následující léta jsou tak plná vzájemných bitek obou soupeřů.
V roce 1395 ale Tamerlán ukáže u severokavkazské řeky Těrek, že má převahu. „Spas se, kdo můžeš,“ utíká Tochtamyš z boje. Azyl nalezne až na území dnenší Litvy.
Ta správná výzva
Svoji krvelačnost Tamerlán předvede i v indickém Dillí, kde roku 1398 umírá na 100 000 lidí, a v iráckém Bagdádu v roce 1401. „Bez hlav svých soků se nevracejte,“ pobízí tehdy své bojovníky. Uhodí na správnou strunu.
Válečníci přinesou svému vůdci na 80 000 uťatých hlav nepřátel. Z příšerných trofejí se rodí další pyramidy hrůzy. Vzniká jich neuvěřitelných 120! „Kdo se mi postaví, skončí stejně,“ nechává se slyšet Tamerlán. Kamkoli vkročí, šíří kolem sebe teror.
Kromě obětí z Isfahánu a Bagdádu povraždí asi 20 000 civilistů v dnešním syrském Aleppu a 70 000 v iráckém Tikrítu.
Příšerné horko útočí
Dobyté území mu ale stále nestačí. Rok po iráckém tažení se pouští do boje s Osmanskou říší, v jejímž čele stojí sultán Bajezid I. (1347/1354–1403). Jejich vojska se setkávají 20. července 1402 u dnešní turecké Ankary.
Je příšerné horko a z mužů v obou táborech doslova lije pot. Zdá se ale, že Bajezidovi bojovníci se s teplem vypořádávají celkem dobře. Šikovně se usadí podél potoka Kübück. Zdroj osvěžující vody mají doslova na dosah.
„Využijeme potoka,“ plánuje ale Tamerlán léčku. I tentokrát ukáže, že je skutečným mistrem vojenského řemesla… „Přehraďte potok nad osmanským táborem. Část vody ale nechte odtékat. Běda jestli jejich vojáci něco zpozorují,“ přikáže svým mužům.
Ti pilně budují hráz, ale nezapomenou na malou mezeru. Část vody tak zásobuje potok a Osmani si k němu spokojeně chodí pro osvěžení. Životodárné tekutiny je pořád dost. Jakmile ale začne bitva, přikáže Tamerlán: „Zastavte vodu!“ Potok rázem vysychá.
Bajezidovi vojáci jsou brzy v koncích. Horko je ničí. Trpí žízní. Zato Tamerlánovo vojsko se bohatě občerstvuje ze vzniklé nádrže. Porazit horkem oslabené Osmany je pak doslova hračka.
Ulevil Evropě
Kořistí se stává i sám Bajezid I. Tamerlán si svoje vítězství vychutnává. Dokonce prý zavře pokořeného sultána pro svoje potěšení do klece a pozoruje ho jako exotické zvíře. Jeho válečnický triumf má pozitivní ohlas i v Evropě.
Porážka Osmanů v roce 1402 nejspíš oddálí pád Byzantské říše o půl století (Konstantinopol je dobyta až roku 1453). Zničení Osmané také nedokážou dál vojensky postupovat na Balkáně jako dosud.
Evropa si na chvilku oddechne, protože jí teď od Osmanů nehrozí další nebezpečí. Byzantský císař Jan VII. Palaiologos (1370–1408) ovšem musí Tamerlánovi odvádět tučnou odměnu za to, že na jeho území nezaútočí. Podobně se chce vyhnout přímému střetu i Egypt…
Do Číny to už nestihne
Tatarský vůdce si proto teď dělá zálusk pro změnu na Čínu. Na konci roku 1404 chystá další velkou válečnou výpravu. I když jeho sebevědomí posílí žádost Tochtamyšových vyslanců o odpuštění pro svého pána, zrazuje Tamerlána zdraví.
Jeho vojska se sice vydávají ze Samarkandu na pochod východním směrem, ale daleko nedojdou. Nemocný Tamerlán umírá 14. ledna 1405 v Otraru na řece Syrdarja (v dnešním Kazachstánu). Invaze do Číny proto končí už v samotném zárodku.
