Napoleon I. Bonaparte je zaslepený mocí. Stát se císařem! Jeho sen se splní. Zdolává jednu překážku za druhou a jeho cíl už není daleko. Jenže krátce před obřadem dojde k rodinné roztržce. I nejbližší přátelé jeho úmysl kritizují. On však nechce nic slyšet…
Dne 2. prosince 1804, je všechno nachystáno ke slavnostnímu ceremoniálu.
Ještě před korunovací jsou ale Josefina (1763–1814) Napoleon Bonaparte (1769–1821) Josefina a Napoleon církevně oddáni, protože papež odmítá pomazat z jeho pohledu nelegitimní pár.
V roce 1796 totiž uzavřeli pouze civilní sňatek. Podle církevního práva tak nejsou manželi. Nepatrná chybička je nyní napravena. Paradoxem je, že jejich manželství se již v tuto chvíli v podstatě ocitá v troskách.
Žárlivá Josefina svému choti vyčítá milenky, on jí zase, že mu dosud nedala dědice… Přesto spolu teď vznešeně kráčejí jako manželský pár do katedrály.
Musí si počkat
Navzdory roztržkám a množství milenek, se kterými tráví svůj čas, Napoleon Josefinu stále miluje. Císařská koruna je také dárkem, který jí chce položit k nohám. Všechno začíná už v sedm ráno, ovšem císařský pár přichází až čtvrt hodinu po poledni.
V nabité pařížské katedrále Notre-Dame vedle Napoleona stojí opravdová krasavice. Josefina se na korunovaci obléká do dlouhých, elegantních šatů a vlasy si svazuje stuhou zdobenou diamanty. Přítomní na ní mohou oči nechat. Teď slaví své vítězství.
I podle církve je Napoleonovou manželkou a první dámou Francie. Zakrátko se stane císařovnou. „Přítomen byl papež, jehož v promrzlé katedrále nechali čekat dlouhé čtyři hodiny,“ píše současný britský historik Paul Johnson.
Souboj o vlečku
Bonaparte teď udělá něco nečekaného. Císařskou korunu bere z rukou Pia VII. a na hlavu si ji posazuje sám. Prý nechce dostat korunu z cizích rukou. Potom se sklání ke své Josefině, která dojemně klečí na stupních před oltářem.
„Sám posadil zlehka, ale s velkou pečlivostí malou korunku na Josefininu hlavu,“ líčí Laura Junotová (1784–1838), manželka jednoho z Napoleonových generálů. Nikdo ani nedýchá.
Očití svědci se shodnou na tom, že to bylo velice působivé a něžné gesto. Má to jeden háček – obřad narušují spory Bonapartových sester s Josefinou, které mají nést vlečku šatů a snášejí to velice nelibě. Zkoušejí dokonce na vlečku dupnout, aby nenáviděná žena zakopla a spadla.
Otec by měl radost
Korunovaná Josefina se rozpláče. Konečně se ale přestává bát, že ji vystřídá některá z manželových milenek, která dokáže choti porodit potomka. Navíc si díky svému okouzlujícímu chování získává přízeň lidí – i těch prostých.
Zatímco Napoleon vítězí na bitevním poli, ona dokáže dobývat srdce. Z velkolepého obřadu jsou všichni jako u vytržení.
Sám císař se dme pýchou při pohledu na bohatě vyzdobenou katedrálu, zaplněnou do posledního místa generály, duchovními, nejvyššími úředníky státu, ale samozřejmě i ministry a dvořany. Po slavnostní přísaze je obřad u konce.
Účastníci nasedají do kočárů a koně se pomalu dávají do pohybu. Kolem bulváru, po kterém projíždí kočár s císařským párem a jeho doprovod, se tísní davy lidí. Napoleon míří do paláce v Tuileriích na korunovační hostinu.
„Bolí mne hlava,“ stěžuje si ale po slavnostním hodování Josefina. Musela mít totiž korunu celou dobu ve vlasech.
Napraví matčin poklesek
Svůj šťastný den si ale Napoleon nedá ničím zkazit. Originálně si poradí i s nepřítomností své matky. Jacques-Louis David (1748–1825), který se stává jeho dvorním malířem, na Bonapartův příkaz zvěčňuje slavnostní akt korunovace.
Pracuje na něm dlouhé čtyři roky. Během práce císař Davidovi nařídí, aby na obraze vymaloval i jeho matku Letizii. Její poklesek proti bontonu tak na věčné časy smaže. Když Napoleon vidí hotové dílo, prohlásí:
„Davide, blahopřeji vám!“ Císaře umělec namaloval tak, jak by se on sám chtěl vidět. Je ztělesněním moci, mladý, energický muž, který ještě netuší, že ho o 11 let později čeká strmý pád. Někteří lidé mu ho ostatně už předpověděli…