Dav lidí se nedočkavě tlačí u dveří baziliky svatého Víta. Každý by nejraději byl uvnitř a viděl blyštící se korunu na hlavě prvního českého krále. Dovnitř se ale dostane jenom hrstka vyvolených.
Třebaže většina poutníků nakonec nevidí nic, všichni provolávají panovníkovi slávu…
Přemyslovský kníže Vratislav II. (kolem r. 1033–1092) se stává horlivým spojencem římského krále Jindřicha IV. (1050–1106), což se ukáže jako skutečně mistrovský tah.
K jejich prvnímu setkání dochází v Kolíně nad Rýnem už roku 1063. Koňská kopyta víří písek, občas se ozývá ržání. Muži se nervozitou potí. Jakmile na ně přichází řada, chápou se těžkých mečů a vstupují na kolbiště.
Sotva 13letý chlapec Jindřich tehdy s úžasem sleduje, jak o 17 let starší rytíř Vratislav s přehledem poráží na turnaji saského vévodu Ordulfa (asi 1022–1072). Mezi muži se nejspíš už v té době rodí vzájemné sympatie.
Pozornost budoucího říšského vládce upoutá zejména statečnost českého knížete. O 12 let později se oficiálně stávají spojenci a přáteli zároveň.
Ukořistí kopí
Český kníže roku 1075 vyráží s Jindřichem IV. proti Sasům, později do Míšně a nakonec v roce 1077 do Švábska. Investice, které do vojenského tažení se svým spojencem vkládá, se mu brzy vrátí. Jindřich ocení, že věrný Vratislav stojí vždy na jeho straně.
Společně se pomstí švábskému vévodovi Rudolfovi z Rheinfeldenu (asi 1025–1080). Ten se nechal zvolit římským protikrálem v době, kdy papež Řehoř VII. (†1085) uvalil na Jindřicha klatbu.
České vojsko v lednu 1080 v Durynsku připraví nepříteli horké chvilky. I když Jindřich v bitvě nakonec prohrává, o Vratislavových mužích ve zbroji se vyslovuje uznale: „Jsou to udatní bojovníci.“ Knížeti jako dar přenechává tzv.
Kopí osudu (kopí, jímž podle legendy měl římský voják Longinus probodnout bok ukřižovaného Ježíše Krista), které Češi ukořistili v nepřátelském táboře. A nebude to zdaleka jediná odměna…
Rozhodnutí nejlepších mužů
Rudolf Švábský umírá. V roce 1081 se Vratislav opět ukáže jako loajální spojenec, když Jindřicha doprovází na tažení do Milána. Římský král roku 1084 získává i císařskou korunu.
Papež Řehoř VII., se kterým měl neustále nějaké spory, prchá z Říma a Jindřichem nově dosazený Svatý otec Klement III. (asi 1029–1100) už ví, co se sluší a patří.
„Českému knížeti Vratislavovi náleží za jeho pomoc královský titul,“ netají se svými úmysly novopečený císař, když v dubnu 1085 zasedá na říšském sněmu v německé Mohuči.
„V tomto shromáždění týž císař se souhlasem a schválením nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska,“ popisuje události náš první známý kronikář Kosmas (asi 1045–1125).
V případě Polska jde ale o formalitu. Skutečným vládcem se Vratislav stává jenom v českých zemích. Třebaže královský titul získává jenom on, a ne jeho dědicové, země na tom i tak vydělá.
Za Vratislavovu věrnost totiž římský císař Čechům odpouští i pravidelné placení tributů, poplatků říši.
Bazilika plná květin
Chystá se slavnostní akt, kdy si český kníže poprvé nasadí na hlavu královskou korunu. Bazilika svatého Víta na Pražském hradě vypadá opravdu honosně. Všude je spousta květin.
„Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy,“ líčí Kosmas. Všechno vyvrcholí 15. června 1086. Před bazilikou svatého Víta na Pražském hradě stojí davy lidí. Někteří sem přišli až zdaleka.
Korunovaci prvního českého krále si přece nemohou nechat ujít!
Slavnostně oděný Vratislav už vchází dovnitř… Trevírský arcibiskup Egilbert (†1101) ve zlatém ornátu u oltáře, „Při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho,“ popisuje další události Kosmas.
Korunovační ceremoniál se řídí říšskou dvorskou tradicí. Kolem se to jenom hemží duchovními a dvořany ve slavnostních oděvech. Nadšeně třikrát volají:
„Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!“ Všichni se radují. Stoly se při následné hostině prohýbají pod množstvím jídla a pitím.
Teprve třetí den může arcibiskup Egilbert po skončení všech oslav odcestovat domů. Ani on nepřichází zkrátka. S sebou si do německého Trevíru veze „nesmírný náklad zlata a stříbra hodný královské vznešenosti“ a spoustu dalších darů.
Záhada jednoho roku
Celou první českou korunovaci ale doprovází záhada kolem roku jejího konání. Někteří historikové totiž uvádějí jako její datum 15. červen 1085, jiní stejné datum, ale o rok později. Kde je pravda?
„Vratislavův královský titul, přislíbený Jindřichem IV. za poskytnutou podporu nejspíše v roce 1080, mu byl udělen symbolicky roku 1085 v Mohuči a skutečně v Praze o rok později (1086),“ objasňuje český historik Rostislav Nový (1932–1996).
Takové vysvětlení se nabízí, protože například Kosmas popisuje sněm v Mohuči v dubnu 1085, ovšem u slavnostního obřadu už zmiňuje rok 1086… Další otázkou zůstává, jak vlastně vypadal diadém, který trevírský arcibiskup posadil Vratislavovi na hlavu.
Bohužel přesně nevíme. Obrázek koruny se ovšem nachází na Vratislavových denárech, které nechává razit, a také na obraze ze znojemské rotundy svaté Kateřiny. Koruna na nich vypadá jako čelenka se čtyřmi vztyčenými křížky nebo liliemi.
Její tvůrce se zřejmě snažil o co největší podobu s římskoněmeckou císařskou korunou, která zdobila hlavu Oty I. Velikého (912–973).
„Další součástí nových insignií bylo žezlo, užíval se nepochybně slavnostní plášť a před vládcem bylo neseno kopí sv. Mořice (Kopí osudu – pozn. red.),“ doplňuje současný český historik Vratislav Vaníček.