Erupce sopky Nevado del Ruiz, která v noci na 14. listopadu 1985 pohřbila kolumbijské město Armero, by sama o sobě byla obrovskou tragédií. Oběti běsnícího vulkánu se počítaly na tisíce.

To, co dostalo tuto událost na přední stránky všech světových novin a na všechny zpravodajské kanály, byl však tragický osud teprve třináctileté dívenky Omayry Sánchezové.

Tato tragédie zároveň rozpoutala zuřivé debaty o tom, kam až sahá hranice u nás tolik omílané novinářské etiky. Protože to, co diváci a čtenáři viděli v Armeru, je opravdu srdcervoucí…

MĚSTO ZASÁHLY ČTYŘI LAHAROVÉ VLNY

Sopka Nevado del Ruiz se poprvé rozbouřila už v září a obyvatelé čtyřicet kilometrů vzdáleného Armera znejistěli. To samé se opakovalo i 13. listopadu odpoledne, ale starosta vzkázal lidem, ať zůstanou doma a zachovají klid.

Červený kříž, který už nějakou dobu situaci monitoruje, sice vyhlásí evakuaci, ale pak ji zase odvolá, když se sopka uklidní.

V noci se nad Armerem prožene silná bouře a vyřadí obyvatelům rádio. A tak, když se v devět hodin večer vulkán probudí znovu, není způsob, jak obyvatele varovat.

Sníh na úbočí sopky okamžitě roztaje a spolu s popelem vytvoří hutnou kaši, takzvaný lahar, který se rychlostí až osmdesát kilometrů v hodině žene přímo na Armero. Většina jeho obyvatel spí…

Když se ráno do zdevastovaného Armera dostanou záchranáři, nevěří vlastním očím. Město je pohřbené až pod pětimetrovým nánosem bahna, ve kterém plavou mrtvá těla a mezi nimi sem tam někdo, kdo tuhle zkázu sice přežil, ale sám se nedokáže vyprostit. V Armeru té noci zahynulo přes dvacet tisíc lidí.

MALÉ HOLČIČCE NIKDO NEMŮŽE POMOCI

Jedním z těch, kterým se podařilo přežít, byla i třináctiletá Omayra Sánchezová, kterou ale od kolen dolů v bahně a vodě zavalily trosky domu, který pohřbil všechny členy její rodiny.

Záchranáři nemají jak Omayře pomoci – ne bez čerpadla a jeřábu, o které opakovaně žádají úřady. Cesty jsou ale zavalené bahnem a kolumbijská vláda pouhý den po erupci odvolá záchranné operace s tím, že už není komu pomáhat…

Druhou variantu, že by Omayře obě nohy amputovali, musejí záchranáři sami vzdát – v takových podmínkách by Omayra neměla šanci zákrok přežít.

Omayra dlouhých šedesát hodin statečně bojuje a doufá, že jí někdo pomůže. Doufá ale marně… Není způsob, jak ji zachránit. S daným vybavením to není možné.

Třináctiletá dívenka tak umírá prakticky v přímém televizním přenosu, před zraky bezmocných a zoufalých záchranářů… Jen málokterá událost zasáhla celý svět natolik, jako zbytečná smrt nebohé holčičky v Armeru. Nebyla přitom jediná.

Ignorance kolumbijské vlády dodnes vzbuzuje zuřivé reakce těch, kteří toho dne ztratili své milované.